Královna Smrti

18. kapitola

Náš tanec smrti se začal vyostřovat hned poté, co jsem mu zasadila ránu, při které začal krvácet. Čekala jsem zuřivost, místo ní jsem dostala ledový klid, preciznost se zbraní a na zítřek spoustu modřin, sečných ran a podlitin.
Ale občas jsme si samozřejmě dali i pauzu. I přes všechen ten žár, který mezi námi panoval, jsme stále nemohli ignorovat padlé anděly. Těla mrtvých padlých andělů sice přibývala, ale stejně tak přibývali mrtví a zranění na naší straně.
Kopla jsem padlého anděla do břicha. Díky tomu zavrávoral a já se vrhla kupředu se šavlí. Projela jsem skrz žebra až k srdci. Anděl zasípal nadávku a já do něj znovu kopla, aby spadl do zadu a moje šavle z něj ladně vyjela. Trochu jsem se zamračila, obsidián na čepeli už byl popraskaný a několik roztříštěných kousků už opadalo.
Vytáhla jsem ze stehenního pouzdra vrhací nůž a obrátila jsem svou pozornost k Samaelovi, který měl jednu rukou namířenou na jednoho padlého anděla. Ten se vznášel nad zemí a vypadal, že se dusí. Druhou rukou, kterou svíral meč, usekl hlavu padlému andělovi. Jen jsem uznale pokývla hlavou. Jednou rukou někomu useknout hlavu je něco, co se jen tak nevidí.
Rukou, kterou svou mocí svíral padlého anděla, lehce zatnul a anděl sebou přestal škubat. Obě ruce svěsil dolů a rozhlédl se kolem sebe, když se otočil, zjistil, že já jsem svého anděla také přemohla a opět mi věnoval veškerou svou pozornost. Ach, co by za to jiné dcery z hlavních rodin daly.
Vyběhla jsem proti němu a hodila vrhací nůž, sice jsem se nedivila, když se mu vyhnul, ale překvapilo mě, že za ním stál padlý anděl, kterému se můj vrhací nůž zapíchl do oka. Samael nelenil a podřízl padlému andělovi krk. To bylo pár sekund navíc pro mě. Rychle jsem k němu doběhla a uštědřila mu kop do boku. Rychle zachytil mou nohu a trhl s ní. Padla jsem na zem a on se s dýkou vrhal mým směrem. Rychle jsem vykopla nahoru a patou jsem ho trefila do brady. Kolísavě ode mě odstoupil a já rychle vyskočila zpět na nohy.
„Pěkná rána," uznal Samael, když si rukou promnul místo, kam jsem ho kopla.
„Ale prosím tě," udělala jsem stydlivý obličej. Rychle jsem se podívala na šavli, která se už nacházela v bídném stavu. Zastrčila jsem ji zpět do pouzdra na zádech a Samael nadzvedl obočí.
„Copak? Už nemůžeš?" usmál se, i přesto, že mu po obličeji stékaly krůpěje potu.
„Ale vůbec ne. Tohle byla zatím jen rozcvička," mrkla jsem na něj a vytáhla dvě delší dýky. Samael si začal pokyvovat hlavou a pár krát si švihl mečem, aby si protáhl zápěstí.
Chtěla jsem zahájit útok, ale zarazila jsem se, než jsem vůbec udělala krok. Samael měl proti mně nataženou svou prázdnou ruku a najednou kolem mě proudil ostrý vzduch. Otočila jsem se na místě a zahlédla padlého anděla, který najednou letěl přes celý sál, až narazil do zdi, odkud se pak skácel na zem. Otočila jsem se zpět na Samaela. Vzduch pomalu povolil a já ucítila ostré bodnutí na tváři. Ucítila jsem, jak se mi horká krev hrne ze škrábance. Nebyl to útok, bylo to varování, že kdyby chtěl, může celý tenhle taneček utnout a jít si po svých, aniž by ho to stálo nějakou velkou námahu.
„Díky," řekla jsem a hřbetem ruky jsem si otřela krev.
„Pardon, asi mi ujela ruka," pokrčil rameny a na tváři mu hrál pobavený úsměv.
„Jo, to mě taky." Z pobavené tváře se najednou stala nechápající a já po něm hodila jednou svou dýku. Chytil ji svou prázdnou rukou, díky čemuž měl teď obě ruce zaneprázdněné a já pořádně zatnula pěst a mířila mu do obličeje. Sice se chtěl krýt, ale nestihl to. Dostal pěknou ránu do tváře. Chtěla jsem mu původně zlomit nos, ale cukl sebou. Samael po mě máchl mečem a já rychle uskočila dozadu.
„Pardon, asi mi ujela ruka," zkusila jsem napodobit jeho povýšený tón. Samael se zasmál a po dlouhé době přešel jako první do útoku. Věděla jsem, že už je taky unavený a že už brzy udělá chybu.
Skrčila jsem se a přetočila jsem se do levého oblouku, s tím, že jsem si chtěla vzít zpět svou dýku. Jediný problém byl, že jsem ji musela chytit za ostří.
Chytla jsem ostří a rychle s ním škubla. Sice jsem si pořezala dlaň, ale nejhorší zranění to nebylo. Přehodila jsem si dýku v ruce, abych ji držela za rukojeť. Narovnala jsem se a loktem jsem mu zasadila ránu mezi lopatky. Bylo to velmi bolestivé místo, já sama jsem si to už párkrát zažila.
Samael zavrčel a otočil se na mě. Jen se naštvi, naštvaní lidé dělají chyby a ty jistě nebudeš výjimkou.
Přihnal se jak uragán a já měla, co dělat, abych vykryla jeho útok mečem. Do meče začal vkládat i svou váhu a snažil se mě dostat do kolen. Noc je sice ještě mladá, ale bez pořádné předehry mu na tohle nepřistoupím.
Zavrčela jsem na něj, což ho jen povzbudilo v naší malé přetahované. Měla jsem toho už dost, povolila jsem obě ruce a upustila obě dýky. Hned na to jsem se sehnula a pořádně se odrazila od země. Narazila jsem rukama do Samaela a srazila ho na zem. Meč mu vypadl z ruky a já si na něj hned obkročmo sedla a nechala svoje pěsti, ať dělají, co umí nejlíp. Po druhé ráně jsem mu natrhla ret. Snažil se mě ze sebe shodit, ale já se ho držela jako malá nenažraná pijavice, která mu chce vysát všechnu krev.
Z pouzdra, jsem vytáhnula menší dýku, rozpřáhla jsem ruku nahoru a mířila na srdce, jedna ruka mu hned vystřelila a chytl mě za zápěstí. Opřela jsem se celou svou vahou a dýka začala opět klesat.
„Udělá ti to aspoň radost?" vyštěkl na mě.
„Ani nevíš, jakou." Cukl s mojí rukou, o něco víš a nechal mě, ať mu zabořím dýku do ramene. Byla jsem překvapená, čehož náležitě využil a setřásl mě ze sebe. Převalila jsem se na zemi na břicho a chtěla hned vstát, ale najednou mnou projela ostrá bolest. Hlasitě jsem vykřikla a ohlédla se za sebe. Viděla jak mi Samael zabořil svůj meč do pravého stehna.
„Tak dost!" Sargon zařval na celý sál a na sekundu zavládlo mrtvolné ticho.
„Balthazare!" okřikl Sargon hlavu rodiny čarodějů a najednou se přes místnost převalila vlna fialového ohně. Viděla jsem, jak se oheň blíží a připravila se smrt.
Vlna se přese mě převalila a já cítila teplo a to bylo vše. Jen příjemné teplo, ale pro padlé anděly to bylo smrtelné. Slyšela jsem vřískot, jak se andělé pomalu pekli. Fialový oheň po chvíli zmizel, ale můj šok přetrvával. Co to sakra bylo?
Pomalu mi z těla vyprchal adrenalin a já začala naplno cítit všechny své rány.
„Do hajzlu." Řekla jsem si pro sebe a snažila se pohnout. Meč v mé noze, byl k mé smůle zabořený až skrz podlahu, takže když jsem se pohnula, akorát jsem si zhoršovala ránu a já na meč v téhle poloze nemohla dosáhnout.
Rozhlédla jsem se kolem a viděla, jak jde Samael k svému bratrovi, který už měl pomalu mrtvolnou barvu.
Samael rychle zhodnotil situaci a zkontroloval mu tep.
„Pošlete sem rychle léčitele!" Rozkázal Samael. A já slyšela blížící se kroky. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla svého otce, který měl na sobě krev, roztržené oblečení a stejně jako ostatním démonům, i jemu rudě žhnuly oči.
Když mě uviděl, projela jím vlna šoku a celý ztuhl. Jen jsem zavrtěla hlavou a otec svěsil hlavu.
Sáhla jsem do malé kapsičky, která byla přidělaná na popruhách. Vyndala jsem z ní krabičku, kde se nacházela čistě bílá tabletka. Tu krabičku jsem sebou nosila na každou misi. Náhoda je prostě blbec.
Zajela jsem nehtem pod výstupek na krabičce a trhnutím jí otevřela. Naposled jsem se podívala na otce, který mě stále sledoval. Chtěla jsem se mu omluvit, za selhání. Za to, že jsem nebyla připravená.
Vyndala jsem tabletku z krabičky a zhluboka se nadechla. Stejně se nakonec všichni sejdeme v pekle.
„Tak to ani náhodou!" křikl na mě Samael a dupl mi na ruku, v které byla tabletka s jedem. Slyšela jsem křupnutí a hned na to jsem vyjekla.
„Ty zkurvysynu!" vyjekla jsem na něj, ale hned na to jsem viděla, jak si mi k obličeji přibližuje bota a pak všude zavládla tma a ticho.