Královna Smrti

26. kapitola

Cestou nazpátek jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Moje sluchové halucinace se začali měnit ve vizuální. Už to nebyly jen hlasy, já jsem je viděla. Všechny ty mrtvé, natahovali ke mně ruce, jako kdyby mě chtěli vzít k sobě.
Došli jsme k mému pokoji a jen, co jsem vlezla dovnitř, jsem se začala sápat po krabičce s morfiem, kterou mi tady před tím Samael nechal. Sundala jsem krytku z jehly a třesoucí rukou jsem se snažila napíchnout žílu. Samozřejmě mi vyšel až několikátý pokus, takže se na mojí ruce začala barvit krásná modřina.
Jen, co se mi začalo morfium vlévat do těla, hlasy začaly utichat. Stejně tak, jako obrazy mrtvých, kteří mě celou dobu obklopovali.
Ležela jsem na posteli a fascinovaně sledovala, jak se točí strop. Zasmála jsem se tomu a zkusila k němu natáhnout ruce, třeba se začnu potom točit taky.
„Je tu něco vtipného?" Nade mnou se vztyčila vysoká silueta s hlubokým hlasem. Zaklonila jsem hlavu ještě víc dozadu, abych se podívala na příchozího.
„Máte tady točící strop." Znovu jsem se zasmála. Samael si pro sebe něco zamumlal a posadil se do křesla. Přetočila jsem se na břicho a chvíli jsem ho pozorovala.
„Co je?" Zeptal se na konec a mezi obočím mu naskočila vráska, jak se trochu zamračil. Vstala jsem z postele a nejistým krokem jsem došla k němu. Tázavě nadzvedl obočí a já se mu posadila na klín. Jeho tázavý pohled se ještě víc prohloubil. Sklonila jsem se k jeho obličeji a pomalu ho políbila. Vůbec nijak na to nereagoval, tak jsem se přesula s rty pomalu na krk.
„Rivo, co to do hajzlu vyvádíš?" Mluvil tichým hlasem, tichým, ale hrozba v jeho hlase byla jasná a zřetelná. Narovnala jsem se a dívala jsem se mu do očí. V jeho výrazu nebyl ani šok, ani znechucení, ale jen únava.
„Říkal jsi, že jsem tvoje, ne?" Opět jsem se k němu naklonila a jazykem mu přejela po lícní kosti. „Kvůli čemu by sis mě asi nechával? Není to snad kvůli tomuhle?" Zavrtěla jsem se mu na klíně a já slyšela jak Samael potichu zavrčel. Netrvalo to ani sekundu a Samael mě držel v náruči a přecházel se mnou k posteli, kde mě položil a hned na to na mě padl. Nebudu lhát, byla jsem v šoku, což jeho pobavilo.
„Takže ty si myslíš, že jsem si tě tu nechal jako obyčejnou kurvu?" Zavrněl mi do ucha. „Jestli chceš, dá se to zařídit, ale věř mi, nebude se ti to líbit. To už se radši necháš znovu mučit." Arogantně se usmál a hned na to se vrhl s jeho zuby po mém ramenu, kde se do mě silně zakousl, a já vykřikla.
Vytáhl své zuby z mé kůže a s krví kolem rtů se na mě usmál. „Ale jinak máš pravdu. Jsi moje. Takže bys možná mohla začít vážit slova i svoje chování." Můj šok rychle povolil a nahradil ho vztek. Hromadil se ve mně tlak, který se mi cpal přes hrdlo do úst. Povolila jsem rty a tlak se změnil v křik, který ze mě odrazil Samaela, který narazil do zdi a hned na to se svezl na zem.
Samael se zvedl, jako kdyby se nic nestalo a odešel z pokoje. Nic neřekl, jen za sebou zavřel dveře a já uslyšela, jak cvakl zámek.

Dny plynuly, byla jsem pořád zavřená v pokoji s dávkami drog a popravdě jsem si s nimi naprosto vystačila.
Amaris občas přišla a sem tam něco zamumlala. Nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Pořád jsem ležela na posteli, a když se začali ozývat mrtvý, vrazila jsem si jehlu pod kůži a nechala si tělem prolít to teplo a klid.
Nakonec jsem se opět dostala do říše snů. Většinou jsem tady potkávala Adrielle, která si se mnou chtěla hrát a já vždy souhlasila, protože v tomhle světě jsem byla její opravdová malá sestřička a mohla jsem si dovolit být šťastná.
Zrovna mě Adrielle našla schovanou za stromem, ale neměla na obličeji usazený svůj vítězoslavný úsměv. Byla naštvaná. Hodně naštvaná. Občas mám pocit, že naštvaná banshee je horší než smutný banshee.
„Rivo, co se to s tebou stalo?" Dala ruce v bok a naklonila se ke mně. Vypadala, jako kdyby hubovala svému dítěti, které něco provedlo.
„Co jsem provedla? Jsem tu přeci s tebou a hraju podle pravidel." Adrielle vzdala svůj naštvaný pohled a sedla si naproti mně.
„To je to, co mě trápí. Ty přeci nehraješ podle pravidel. Ty nejsi, ta, co se schovává. Ty jsi ta, co má na všechno odpověď, která se rve do posledního dechu, která dokáže zabít cokoli, co se jí dostane do cesty." Přejel mi mráz po zádech.
„Tohle není sen." Řekla jsem a Adrielle se jen usmála.
„Samozřejmě, že je to sen." Pohladila mě po hlavě. „Jinak bych se k tobě nedostala." Adrielle sebou najednou trhla a podívala se za sebe. Podívala jsem se stejným směrem, ale nic jsem neviděla. Za to Adrielle posmutněla a opět se podívala na mě.
„Buď silná sestřičko. To ti přeci šlo vždycky nejlíp, ne?" Pohladila mě po tváři a začala se přede mnou rozplývat. Natáhla jsem se po ní rukou, ale už jsem ji neměla za co chytit. Usmála jsem se, ale nebylo mi do smíchu. Jako kdyby mě slyšela vyšší moc, začala silně pršet a mou tvář zalily studené kapky deště. Začala mi být zima a déšť zesiloval a celý svět se se mnou začal točit.
„Tak sakra otevři ty oči!" Ozvalo se. Rozhlédla jsem se, ale nikde nikdo nebyl. Svět se se mnou opět zatřásl, ale to už jsem popadla dech.

Přede mnou se objevila koupelna, já seděla ve sprše a tekla na mě ledová voda. Podpíralo mě velké a teplé tělo.
Můj dech se pomalu opět zklidnil, ale srdce mi dál bušilo, jako kdyby se mi chtělo vydrat z těla. Položila jsem si ruku na srdce, jako kdyby mi to mělo pomoc ho udržet na místě.
Začala mi být zima a ty ledová voda tomu nijak nepomáhala. Pokusila jsem se zvednout, ale dvě obří ruce mě usadili zpět na místo.
„Předávkovala ses a padla do šoku. Málem se ti zastavilo srdce." Řekl tichým hlasem. Já mu na to neměla, co říct... Měla jsem lehké podezření, ale jistá jsem si tím nebyla.
„Můžeš vypnout tu ledovou vodu?" Zeptala jsem se ho a on se jen uchechtl. Zvedl se i se mnou a zastavil vodu. Otočil si mě k sobě a prohlédl si mě.
„Vypadáš příšerně." Konstatoval.
„Taky jsem tě už viděla v lepších situací." I když to mokré tričko na jeho vypracované hrudi, byla velice dobrá situace.
„Osuš se a převlékni se." Generál dal rozkaz a odešel z koupelny. Nebudu lhát, na nohách jsem se držela hlavně díky němu, protože mě podpíral. Když mě pustil, měla jsem pocit, jako kdybych měla gumové nohy.
Zapnula jsem ve sprše teplou vodu a sundala ze sebe všechno oblečení. Pořádně jsem se vydrhla a zabalená v ručníku jsem vešla do pokoje.
Hned po otevření dveří jsem se musela zastavit, protože se mi zhouplo žaludek.Pokoj byl cítit zkaženým jídlem, chemickými látkami a zvratky. Tohle by se dal opoužít jako pachová bomba pro vlkodlaky. Tohle by je odrovnalo na první dobrou.Utekla jsem k oknu a hned ho otevřela. Se zadrženým dechem jsem doběhla ke skříním a vytáhla si oblečení. Hned jsem ho hodila zpátky, protože i oblečení bylo načichlé. Ušklíbla jsem se a zabalená v ručníku jsem došla ke dveřím a otevřela jsem je. 
Amaris mě sjela pohledem, ale nic neříkala, jen mi pokynula, abych ji následovala. Dovedla mě na opačnou stranu chodby a k poslední dveřím, které mi sama otevřela a hned co jsem vlezla dovnitř je za mnou zavřela.
Vešla jsem do obrovského pokoje. Byl zařízený v jednoduchém stylu, ale stejně bylo vidět, že v něm někdo žije. Jen, co jsem došla do středu pokoje, se otevřely dveře naproti a z nich vyšel Samael v teplákách a jednou rukou si sušil svoje krátké tmavé vlasy.
Dobře, tohle je ještě lepší situace. To tričko byla jen malá ochutnávka.