Královna Smrti

45. kapitola

Z mého odpočinku se nakonec stal šestihodinový spánek. Šest hodin je krásná doba na spánek, ale brala bych klidně i delší dobu, ale to by se na mě nemohla dobývat jistá osoba. Vylezla jsem ven z postele ve vytahaném triku po Samaelovi, které jsem si adoptovala a odmítala ho vrátit.
„Co je?!" otevřela jsem dveře a uviděla za nimi usmívajícího a čilého Luciena.
„Přeji krásný večer slečno Reedová, jakožto členku výboru vás povolávám do svých služeb!" přednesl svůj proslov s hrdostí páva.
„Nemám zájem," odsekla jsem a chtěla zavřít dveře. Lucien po nich hbitě sáhl a zarazil je.
„Už jsi s tím souhlasila. Takže se prosím oblékni a vyrážíme!" Jen jsem zavrčela a pustila dveře. Lucien vešel do mého pokoje a usadil se na sedačce. Já se doplahočila do koupelny, kde jsem si rozčesala vlasy a dala je do vysokého culíku. Na nějaký make-up jsem se mohla vykašlat. Došla jsem si pro oblečení, které se skládalo z černých džínů, šedého trička a černé mikiny.
„Krásná jako vždy," okomentoval můj vzhled Lucien a vstal z pohovky.
„Kam jedeme?" zeptala jsem se, když jsem si obouvala boty.
„Máme rezervovaného Bílého Draka, hádám, že tam to znáš?" Usmála jsem se.
„Jako své boty," mrkla jsem na něj a vyrazili jsme na cestu.

V Bílém draku už probíhali přípravy na večer. Za barem doplňovali alkohol, uklízelo se, dělala se výzdoba a nejvíce mě pobavil baner s nápisem „A tak nás na věky opouští náš drahý Samael!" Lucien si všiml mého pobaveného pohledu a hrdě se podíval na svou práci.
„Jak vidno, tak všechno zvládáš sám, na co jsem pak tady já?" otočila jsem se a šla si sednout k baru, kde mi hned nabídli něco k pití. Vzala jsem si jen limonádu. Mám pocit, že takhle brzo po ránu bych působila jako alkoholik. Lucien se ovšem skleničky s whisky nebránil.
„Potřebujeme si tě změřit, aby ses vešla do dortu." Limonáda jsem vyprskla před sebe a začala se dusit. Což samozřejmě Luciena pobavilo.
„Nedělá se tohle na narozeniny?" optala jsem se napůl dusící se.
„Když to vezmeš kolem a kolem, tak to trochu jsou narozeniny. A neboj, tebe do dortu nedám, myslím, že kdybys vyskočila z dortu, tak bys při tom půl diváků stihla zabít," usmál se.
„Děkuji za projevenou důvěru," už jen z toho důvodu, že v tomhle stavu bych sebou vzala jen půlku z jeho imaginární půlky.
„Není zač, ale stejně pro tebe budu mít úkol. Celá rozlučka bude tak trochu maškarní a já po tobě budu chtít menší taneček pro mého bratra," podal mi skleničku s vodkou, protože viděl můj výraz.
„Zbláznil ses?" asi jsem se ani nemusela ptát, znělo to jako čiré bláznovství.
„Ale no tak, drahoušku. Všichni víme, jak to mezi tebou a Samaelem jiskří a myslím, že bude mít radost, když uvidí nějaký taneček, například s katanou, od tebe," sám se napila a já ho následovala.
„Myslíš jiskření ve stylu: Navzájem se zavraždíme?"
„Ne, mám na mysli sexuální jiskření. Neříkej, že bys neměla zájem, kdyby se nestalo tohle všechno okolo," dloubl do mě prstem.
„Mám vůbec na vybranou?" zbytečná otázka.
„Ne a věř mi, budeš neodolatelná. O všechno už jsem se postaral. Takže teď tě pošlu domu, můžeš si to chvíli trénovat a já za tebou pak pošlu dvě neodolatelné slečny, které si s tebou pohrají, abys byla ta nejkouzelnější bytost, která tady dnes večer bude," opět se mu na tváři vynořil ten jeho lišácký úsměv. Jen jsem svěsila hlavu a Lucien se na mě nechápavě otočil.
„A proto jsi mě musel tahat, až jsem? To jsi mi to nemohl říct doma?!" dala jsem mu lehký pohlavek a vstala jsem.
„Takže to uděláš?" podíval se na mě s prosbou v očích.
„Slíbila jsem mu, že to bude večer, na který nezapomene," s tím jsem pokrčila rameny a vydala se k autu, která nás sem dovezlo.

Jen, co jsme dorazili do domu, jsem se vrhla na cvičiště. Vzala jsem si katanu a začala vzpomínat, co všechno se s ní dá dělat, aby to vypadalo aspoň trochu esteticky. Po nějaké době snažení, kdy už jsem si pak jen představovala, jak propichuju, rozřezávám a kastruju Luciena, vzpomněla na lekce od Maxe, před tím, než mě poslali na Williama Draydona, nejlepšího bodyguardy domu Dagonů. Boj ve stylu tance. Dělalo mi to problém. Motaly se mi nohy a pak začala nastupovat nervozita, pokaždé když jsem se podívala na hodiny a zjistila, že se to celé blíží.
Po pár hodinách jsem udýchaná odpadla na žíněnky a nechala se od nich chladit všude, kde jsem měla holou kůži.
Po chvilce, jsem uslyšela tiché odkašlání a já otevřela oči. Stály nade mnou dvě ženy, které mě už jednou připravovali na Samaelovy narozeniny.
„Pán Lucien nás poslal, abychom vás připravily," řekla jedna z nich. Vyskočila jsem na nohy a nechala se od nich vést do mého pokoje. Hned mě poslali do sprchy a ony šli zatím vybalovat svoje kufříky a vaky. Jen jsem se zamračila a vlezla do sprchy. Jen, co jsem vylezla, mi hned věnovaly pár nepříjemných pohledů, jako kdyby mi ta sprcha trvala dvě hodiny. Při tom to bylo asi jen patnáct minut.
Usadili si mě na židli a jedna se začala hned starat o mé vlasy, druhé o nehty. Druhá po chvíli zjistila, že z mými nehty jen tak něco neudělá, takže je jen zapilovala a vrhla se na obličej.
Nejhorší, byly vlasy. Furt mi za ně tahaly, až mi občas vytryskly slzy a na to mě hned začaly kárat, že to mám vydržet, jinak si rozmažu nalíčené oči. Měla jsem chuť utéct, ale pak mi ukázali výsledek. Vlasy jsem měla zapletené jak elfská princezna, spodní vlasy jsem měla rovné a rozpuštěné, ale vrchní vlasy jsem měla zapletené do složitého copu a na každé straně tváře mi nechaly vyset pár pramínků. Make-up byl těžký, nebo aspoň oproti tomu na co jsem já zvyklá. Černé oční líčení mi zaručovalo, že se zítra probudím jako panda, ale nějak to k sobě pasovalo.
Nakonec ke mně přinesli pytel s šaty. Vytáhli z nich čistě bílé šaty a mě z toho trošku zamrazilo. Sice se ve světě démonů nepovažovala bílá za barvu nevěsty. Nevěsta na sobě vždy musela mít rudé šaty, které znázorňovaly, že se budou poutat jak duší, tak krví, ale obecně je v našem světě brána rudá barva jako symbol moci a bohatství. Ale i přes to se znali zvyklosti lidí, kde si ženy skoro vždy vybíraly bílé šaty jako svatební.
„To si ze mě musí dělat legraci," prohlásila jsem a nechala se oblékat. Museli mi dát i bílé spodní prádlo, samozřejmě na podprsenku se nakonec vykašlaly. Protože ať se snažili jakkoli vždy prosvítala skrz, což se jim nelíbilo. Vršek šatů byl z průsvitné tělové látky, na které byly bílé orientální vzory, které jen tak tak zakrývaly, co měly zakrývat. Sukně byla nařasená z několika vrstev látek, které po stranách byly dlouhé až k zemi.
Už tam na mě čekaly jen tři krabice. V jedné se nacházela bílá maska s kamínky, které krásně odrážely světlo. Ve druhé krabici byly boty a já najednou děkovala Lilith, že Lucien má dost rozumu a nepořídil mi žádné podpatky, ale boty podobné baletním, jen tedy ty se zavazovaly až pod koleny.
Poslední podlouhlou krabici přede mě postavili skoro jako drahocenný rodinný klenot. Otevřela jsem ji a byla v ní katana. Úplně nová katana s bílou pochvou. S tou bílou to vážně nemusel tak přehánět. Pomalu jsem katanu vyndala z krabice a vytáhla ji z pochvy. Ozval se ten nádherný zvuk oceli a já i ucítila, jak se mi trochu zadrhl dech. Byla nádherná.
„Žádné slzy!" upozornila mě jedna ze slečen. Kývla jsem hlavou a vrátila katanu do pochvy.
Přehodili přese mě černý plášť a já se podívala na hodiny. Už je skoro na čase. Obě si mě spokojeně prohlédly, sbalily si svoje věci a potichu se vytratily. Mé osamocení, ale netrvalo dlouho, za pár okamžiků si mě vyzvedl Lucien, který na chvilku zapomněl, jak se dýchá, než něco vůbec dokázal říct anebo se pohnout, abychom mohli vyrazit.
„Jsi nádherná," řekl po chvíli.
„Já vím, tak si to pojďme užít," mrkla jsem na něj, vzala si do ruky katanu a nenápadně jsme se dostali do auta, aby si nás nikdo nevšiml a vyrazili na rozlučku.