Královna Smrti

41. kapitola

Vrhla jsem se na Maxe jako první, v hlavě se mi přemítali naše tréninky a já se konečně mohla vrátit do svých starých kolejí, sice s menšími nedostatky, ale i tak to bylo fajn, než jen trénovat se strážci.
Prvnímu útoku se vyhnul jakoby nic a při otočce mi katanou přejel lehce po zádech. Jen jako upomínka toho, abych si z něj neděla srandu.
„Proč jsi přijal nabídku od Dagonů?" zeptala jsem se a trošku se uvolnila, musela jsem se sebrat, pokud chci odkráčet po svých.
„Chtěli mě nabarvovat už dřív, asi se k nim dostalo, jak moc jsem dokonalý a nádherný," dal si jednu ruku na čelo a předvedl svou drama pózu.
„Takže?" zakoulela jsem očima a vrhnula se na něj znovu. Naše katany se střetly. Max mi vyšel trochu vstříc, abych se přizpůsobila.
„Řekli, že mě tu chceš ty. Přeci nenechám mojí nejlepší studentku na holičkách, ale jsem těžce zklamán, takže tě posuneme o něco dál, abychom předvedli těmhle nabubřelcům, kdo je tady mocnější," na jeho tváři se rozlil úsměv, který by nikdo nemohl brát jako přátelský. Max zrychlil tempo a jen viděl, že jsem zaváhala, sekl mě do ruky. Zasyčela jsem na něj.
„No tak Rivo, neříkej mi, že těch pár měsíců jsi zapomněla úplně všechno," konec věty už na mě vrčel, byl zklamaný. Protáhla jsem si krk a zhluboka se nadechla. Byla jsem nervózní, ale neměla jsem být proč, nebyla jsem začátečník, pod jeho vedením jsem už zabila hodně lidí, co se změnilo? Nic.
„Jak chceš," usmála jsem se na něj. Vyběhla jsem po něm, ale i on sám si uvědomil, že jsem se dal trochu dohromady, hrdě se usmál a připravil se k odražení útoku. Přímý útok se nekonal, chvíli před tím jsem udělala otočku a stejně jako on, jsem mu přejela špičkou katany po zádech. Max se otočil a mířil katanou na mé břicho, rychle jsem uskočila, ale stihl proseknout tričko, jen co jsem nabrala rovnováhu, jsem udělala výpad na jeho nohy, poznal to a změnil dráhu svého meče k mému ramenu, kde se zařízl do kůže, vykřikla jsem a na chvíli se vzdálila. Položila jsem si ruku na rameno, nebyla to největší rána, ale i tak z ní začala téct krev. Max se stále potulně usmíval a začal si katanu protáčet v ruce. Uchopila jsem katanu oběma rukama, vyskočila jsem do vzduchu a udělala přímý útok, Max ho zablokoval a odrazil mě do strany, jen co jsem dopadla, jsem zabořila katanu do žíněnky, dost hluboko na to, abych se o ni mohla zapřít, rukama jsem se zapřela a zatočila se dokola, nohama jsem vystřelila do vzduchu a mířila mu na tvář, tohle nečekal a díky tomu jsem mu uštědřila ránu, zaklopýtal na stranu. Rychle jsem vytáhla katanu a zasadila mu ránu do ramene, stejně jako on mě.
Max si nedal jen tak něco líbit. Jeho katanou poséval mé tělo ranami, které mě bolely jak čert. Padla jsem na kolena, po ráně do břicha, katanou jsem byla opřená o zem, abych nespadla úplně. Max ke mně přišel a katanu jednoduše odkopl. Ruka mi spadl dolů, podívala jsem se nahoru a viděla jak je Max napřažený, jen se jeho ruce začaly pohybovat dolů, jsem zvedla ruce. Věděla jsem, že i přes to míření, by mě nesekl do hlavy, s větší pravděpodobností by mi tu katanu zasekl do ramene, ale i to jsem nechtěla. Moje ruce zachytili katanu mezi dlaněmi, ale i to mi způsobilo řeznou ránu, která je ovšem s porovnáváním s ramenem, nic. Max si mě prohlížel, moje ruce se začaly třást.
„Pust ty ruce dolů a zaboří se ti to hned vedle krku," Maxovi šedé oči zářili skoro čistě bílou. Oba jsme přerývaně dýchali, byli jsme zborcení krví a potem, i přes to na tom Max byl o dost lépe. Ruce se mi začaly třást ještě víc a já cítila, jak pomalu klesají, i když Max na katanu moc netlačil. Obemkla jsem čepel katany oběma rukama a vytrhla jsem mu ji z rukou, odhodila jsem ji stranou a podívala se na něj. Byl to vzdorovitý výraz, který dával jasně najevo, ať si ještě něco zkusí. Předklonil se a lehce mě strčil do ramene. Začala jsem přepadávat a skončila na boku, na žíněnce.
„Neboj, brzo se do toho dostaneš, neztratila jsi toho tolik," Maxovi oči se vrátily zpátky na jeho šedou barvu.
Blížily se kroky, na chvíli klapot bot utnul a hned na to se ozval znovu, ale rychleji.
„Vaše dvě hodiny uběhly," řekl Samael a nezapomněl do svého hlasu dát i vrčivý podtón.
„Přesně na čas, šéfe. Bude s ní ještě spousta práce, chci s ní trénovat každý den. Ráno si může dát tu vaší rozcvičku, co děláte se strážci a odpoledne si jí vezmu na dvě hodiny já," řekl bez kompromisně.
„Není to trochu moc?" optal se Samael a prohlížel si mě. Max jen pokrčil rameny.
„Je na to zvyklá. Tohle je jen pro začátek, aby se dostala zpátky do formy, pak se to uzpůsobíme. Chci, abychom sem měli oba neomezený přístup, hlavně ona, když nebudu stíhat. Bude vědět, co dělat," Max pokračoval ve svých požadavcích, což se Samaelovi zrovna nelíbilo.
„Nepřeháníš to trochu?" zavrčel na něj Samael.
„Šéfe, dělám, za co mě platíte, mám svoje pravidla, které jak víte, jsou účinná." Oba to byli tvrdohlavý volové, kteří by se jen handrkovali. Samael nakonec poraženecky vydechl a sklonil se pro mě, aby mě vzal. Zasyčela jsem na něj a on se zastavil. Max nesouhlasně zamlaskal.
„Rivo, vstaň," řekl potichu Max a vzal si ručník, kterým si začal otírat pot a krev. Celé tělo se mi napnulo. Převalila jsem se na břicho a opřela se dlaněmi o žíněnky. Nadzvedla jsem se, abych se dostala aspoň na kolena. Celé tělo se mi klepalo. Ztěžka jsem oddechovala a snažila se vydýchat tu bolest, kterou mi způsobil jeden blbý pohyb. Pomalu jsem se zvedla na nohy a s trochou hekáním to nakonec šlo. Podívala jsem se dolů a viděla na žíněnce můj krvavý obtisk. Krev se špatně umývá.
„Jdi na ošetřovnu, zítra si pro tebe dojdu," pokývl na mě hlavou a z ničeho nic se na místě, kde stál, objevila jen bílá pára. Otočila jsem se a mířila k výtahu. Zachytila jsem Amarisin zděšený výraz.
„Zavolej, ať to tu někdo uklidí," řekl kousek za mnou Samael. Amaris jen kývla hlavou a začala z kapsy vytahovat telefon. Já mezi tím došla k výtahu, zmáčkla jsem přivolávací tlačítko a čekala. Tělo mi těžklo a já se už těšila, až sebou budu moc třísknout.
Dveře se otevřely a já viděla svůj odraz, byla jsem skoro celá zakrvácená, ve tváři jsem měla modřinu, stejně jako na hrudníku a rukách. Sečné rány jsem se rozhodla ani nepočítat, ale věděla jsem, že Max nešetřil. Kousek za mnou stál Samael, který mě pozoroval očima dravce a sledoval každý můj pohyb. Vlezli jsme do výtahu a já ho nechala, zmáčknou podlaží. Dveře se zavřely a výtah se s trhnutím rozjel. To trhnutí mi podlomilo nohy. Samael mě rychle zachytil, ale já mu věnovala jen tiché zavrčení.
„Tohle na mě neplatí," řekl přísně a vzal mě do náruče. Zavrčela jsem ještě víc, každý jeho dotyk mi působil bolest.
„Zavolej Zairu, ať přinese tu super mastičku, co tě za pár hodin dá dohromady," řekla jsem přerývaně.
„Víš, co ta mastička dělá?" optal se Samael.
„Náš klan měl na mě největší spotřebu týhle vymoženosti, vím, co to umí." Výtah se zastavil, dveře se otevřely a Samael vešel do chodby, ve které už jsem jednou byla. Nesl mě o pár pokojů dál. Otevřel dveře, do místnosti, co připomínal operační sál. Caroline stála u stolku, kde si připravovala haldy věci, kterými mě určitě měla v plánu mučit.
„Cos jí to sakra udělal?!" vyjela po něm Caroline a mě uniklo tiché uchechtnutí.
„Měla trénink," řekl Samael až skoro omluvně. Položil mě na stůl, kde byla světle zelená látka, znovu jsem zasyčela, ale byla jsem ráda, že ležím.
„Tohle jsou teď tvoje tréninky?! Jsem nevěděla, že teď je taky přizabíjíš!" Caroline se mi zamlouvala, už jen kvůli tomu Samaelovýmu provinilému výrazu, který teď měl.
„Měla svůj trénink. Jen jí to vyčisti, pošlu sem Zairu, do zítřka musí zase fungovat," řekl Samael a začal něco vyťukávat telefonu. Caroline mezi tím vzala nůžky a začala ze mě odstřihovat zbytky oblečení, dokud jsem před ní nebyla úplně nahá. Nebylo mi to dvakrát příjemné zvlášť, když naproti stál Samael opřený o zeď a stále mě sledoval.
„Tebe bych v tý dezinfekci měla vykoupat," zavrtěla hlavou a vzala si do rukou tampónky, kterými mi začala přejíždět po ranách. Jediná známka toho, že mi něco extra vadilo, bylo, když jsem zadržela dech, jinak jsem nechala Caroline dělat její práci. Pak mě musela přetočit na břicho. Nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, ale záhy jsem zjistila, že ani ona ne, když uviděla moje záda.
„Jsem tady," ozvalo se ode dveří. Zaira.
„Je tvoje," řekla Caroline a začala si sundávat rukavice. Zaira ke mně přistoupila a svýma mandlovýma očima zhodnocovala můj stav. Sáhla do kapsy a vytáhla z ní větší krabičku. Otevřela jí a sáhla dovnitř. Začala mýma nohama. Mastička nezačala žhnout hned, ale po chvíli začala štípat, přesunula se na záda, kde strávila delší čas. Přišel čas otáčení, s čímž jsem jí už nedokázala pomoc. Caroline křikla něco na Samaela a ten přišel ke mně a opatrně mě přetočil na druhou stranu. Chvíli se na mě díval a pak hnul Zaiře. Opět začala nohama a pomalu stoupala nahoru. Natřela mi krk a podívala se na obličej, kde mi po pár zaváhání také natřela rány. Zkontrolovala, jestli nic nevynechala a zavřela krabičku. Chvíli mě pozorovala a pak se zamračila.
„Co je?" Samael si všiml jejího výrazu.
„Ta mastička už účinkuje, ale ona nijak nereaguje, ani tys nedokázal ležet v klidu," řekla zamyšleně. Já se pomalu od nich vzdalovala, pozorovala strop, dokud se mi nezačali zavírat víčka. Jejich hlasy už byly jen tlumené zvuky z vpovzdálí, které pomalu utichaly, když mě temnota začala objímat.