Královna Smrti

Novela - Jonathan

Den začal chaosem, celým domem pobíhali lidé, kteří se starali, abychom se my připravili na tu šaškárnu. Vstal jsem z postele a šel se postavit pod sprchu, která mě dostatečně probudila. Oblékl jsem se do tepláků a trička, které bylo hozeno na židli. Jelikož nebylo na zemi, tak je stále nositelné. Vyšel jsem z pokoje a nakouknul k sestře, která poslušně seděla na židli, aby ji mohli zkrášlovat. Seděla tam jako panenka, neměla na tváři úsměv a v očích žádnou jiskru, která by aspoň napovídala, že je trochu šťastná. Všimla si mě a já se na ni usmál, co nejvíce to šlo. Úsměv mi oplatila, ale byl to ten úsměv, který se naučila, který jsme se museli naučit všichni, byla to maska.

Odešel jsem do kuchyně, kde bylo o něco klidněji. Vyndal jsem si jídlo, které se nemuselo nijak připravovat a dal se do jídla. O pár minut později přišel i otec, který si přišel pro svou denní dávku černého čaje. Do dneška nechápu, jak se můj otec vůbec dostal do celé téhle věci s lidským podsvětím. Člověk by to do něj neřekl a pokud ho někdo vážně nenasere, tak je až moc hodný. Prošel kolem mě a poplácal mě po rameni.

„Mohl ses ještě prospat, tenhle chaos je hlavně pro dámy, které si myslí, že budou o něco víc krásnější, než už jsou. Je to holý nesmysl. Nejkrásnější je žena, když je sama sebou. Když jsem potkal tvou matku byla v obyčejných teplákách a vytahaném tričku," otec se zasnil nad tou představou a já na něj jen kulil oči, protože si vážně nedokážu představit matku v teplácích, džíny jsou její strop, co si kdy dovolí nosit.

„Jak jsi sám řekl, je to chaos... a v něm se nedá spát," odpověděl jsem a odnesl talíř do dřezu. Sám byl vzhůru, oba se dokážeme proměnit do kočkovité šelmy a on sám i moc dobře ví, jak jsme my kočky náchylné ke klidu. Otec se jen zasmál a odešel se svým čajem a jedním dalším pryč. Šel za matkou. Přemýšlel jsem, že bych něco vzal Dominice, ale výkon byl do ní nacpat jídlo aspoň párkrát za den. Vykročil jsem zpět do toho chaosu a šel se sám připravovat. Oblek jsem měl připravený ve skříni a jak se říká, černá nic nezkazí. Vytáhl jsem ho ven a začal se do něj pomalu oblékat. Když jsem si zapínal vestu, uslyšel jsem zaklepání na dveře.

„Dále," vyzval jsem matku. Poznal jsem její chůzi už z chodby. Dveře se pootevřely a vykoukla na mě blonďatá hlava a úsměv, který umí jen ona.

„Přišla jsem se podívat na mýho kocourka." Velice hlasitě jsem zaúpěl, ale to matku o to víc pobavilo. Došla ke mně a upravila mi kravatu.

„Moc ti to sluší, doufám, že dnešek proběhne hladce, abychom mohli relativně brzy odejít," na chvíli se nad tím zamyslela a pokrčila rameny, jako kdyby už předem věděla, že to se nestane.

„Otec tam bude dlouho, ostatní hlavy klanu ho nenechají jen tak odejít, budou slavit až do rána," stejně jako matka jsem nebyl fanoušek těchto slavnostní, kde se všichni známe, ale i tak máme potřebu se před všemi přetvařovat.

„Máš pravdu," povzdechla si matka a položila mi ruce na tváře. Uculila se na mě a já viděl po dlouhé ten úsměv, stejný měla má sestra, dolíček jen na jedné straně tváře a jiskra v očích, která ji hnala dál. Chytil jsem matky ruce a dal do každé dlaně polibek.

„Kdyby tě ostatní manželky nudily, budu ti statečně dělat partnera na parketu," usmál jsem na ní. Ona mi na oplátku rozcuchala vlasy a odešla za sestrou, která už také musela končit s přípravami. Prohrábl jsem si vlasy a podíval se na svůj stůl. Byl tam malý vystřelovací nůž, vzal jsem ho do ruky a strčil ho do vnitřní kapsy saka.

Z domu jsme odjeli přesně na čas, cesta nebyla dlouhá, i když byl náš klan ve spodních příčkách hierarchie, paradoxně jsme bydleli snad nejblíž k Dagonům. Nikomu to nebylo příjemné, ale pokud to nebylo nutné, tak jsme se nestýkali. Před bránou už vznikla kolona aut, všichni si nejspíš řekli, že je skvělé přijet ve stejný čas. Z aut jsme vystoupili před hlavním vchodem. Otec vzal matku za ruku a vykročili směrem ke dveřím. Nabídl jsem sestře rámě a ta ho s kývnutím přijala. Když jsem si myslel, že u nás doma byl chaos, tak to nebylo nic s porovnáním tohohle. Všude se hemžili různé bytosti a lidé, každý z nich tu měl svou roli a všichni kmitali jako hodinky. Prošli jsme až do zahrady, kde jsme se přivítali s hostiteli. Sargon a Nima stáli kousek od průchodu na zahradu se svými falešnými úsměvy. Naštěstí se celý proces moc neprotahoval. Klany se mezi sebou pozdravili a šli se usadit ke svému stolu, který jsme sdíleli s dryádami. Rozhlédl jsem se kolem a první na kom mi spočinuly oči byla Riva, byla pořád stejná, i když ji oblékli do hezkých šatů, pořád ji v očích hrálo vyšinutí někoho, kdo si užívá zabíjení. Musel jsem se nad tím pousmát.