Královna Smrti

65. kapitola

Dny pro mě utíkaly strašně pomalu. Buď jsem byla v pokoji, v kuchyni, nebo kdekoli, kde jsem byla pod dohledem jednoho z bratrů. Už jsem z toho začínala být znuděná, ale je pravda, že ten kdo se mě pokusil otrávit, tak přestal. Už další den mi bylo dobře, dobře na všechno, na výcvik, na to, abych chodila sama.
„Ťuky, ťuky, mám tu donášku pro slečnu Reedovou," ve dveřích se objevila Lucienova hlava a já vyskočila z postele.
„Nějaký dáreček?" pronesla jsem nadšeně a koukala na obrovskou krabici.
„Jo, brácha to nechal připravit speciálně jen pro tebe," řekl hrdě a předal mi krabici. Hned jsem jí vzala a položila jí na stůl. Otevřela jsem krabici a hned na vrchu byly položené dva glocky 9mm, s náhradními zásobníky, pomalu jsem je vyndala na stůl a opatrně je položila. Pod pistolemi bylo oblečení. Nejdřív jsem se naštvaně podívala na Luciena, jestli je to sranda nebo ne. Lucien se uchytl a naznačil mi, ať to všechno vyndám. Vyndala jsem kožené kalhoty, tričko, vestu a dva kožené chrániče předloktí.
„Vesta a chrániče jsou vyztužené ocelí, kalhoty jen na několika místech, hlavně na kolenech." Prohlédla jsem si kalhoty a mělo hned několik úchytů na nože. Pod oblečením na mě vykoukly boty, byly to těžké boty, které jsem měla doma. Vyztužená špička a pata. U bot bylo vyskládaných ještě několik loveckých nožů a popruhy na zbraně. Cítila jsem se, jako kdybych měla Vánoce. Usmála jsem se na Lucien a skočila mu kolem krku.
„Děkuju, děkuju, děkuju! Je to všechno naprosto dokonalé!" Nadšeně jsem u toho poskakovala a Lucien mě s pobavením pozoroval.
„Koukám, že dárky sis už vybalila," ve dveřích se opíral Samael a měl ve tváři stejně pobavený výraz jako Lucien. Měli stejný úsměv.
„Vypadala při tom jak malý děcko o vánocích," Lucien se uchechtl a já si ho nevšímala. Vzala jsem do ruky glock a začala ho zkoumat, v zásobníku byly náboje, ale byly jiné.
„To jsou náboje od Balthazara, pracoval na nich několik měsíců, aby dokázaly zabít anděla," došel ke mně a já si všimla, že v ruce drží ještě něco. Všiml si mého pohledu a natáhla ke mně ruku. Držel v ní bílou katanu, kterou mi před tím daroval, ale po rozlučce mi jí zase zabavil a pak držel známky. Bylo na nich moje jméno, krevní skupina a to, že patřím k Dagonům, z toho jsem zrovna dvakrát nadšená nebyla.
„Vy nosíte na takové akce známky?" Přebrala jsem katanu i známky, které jsem si hned nandala na krk.
„Když jsou to tajné akce, tak ne, ale tady chceme, aby moc dobře věděli, od koho přišel útok," Lucien to pronesl s hrdostí a zápalem v očích.
„Večer vyrážíme, pokud budeš něco potřebovat, budu vedle," kývl na mě Samael a odešel. Lucien se po chvíli také omluvil, že mě opustí, ale že se taky musí jít připravit. Ještě jednou jsem mu poděkovala a šla se ještě dál kochat novými hračkami.

Za pár hodin jsem vylezla ze sprchy a začala se oblékat. Kalhoty mi byly akorát, až jsem z toho byla překvapená. Začala jsem do popruhů zastrkávat nože a v tom se otevřeli dveře, v kterých opět stál Samael, který už byl v plné zbroji. A já tam stála v kalhotách a podprsence.
„Rodiče tě nenaučili klepat?" zeptala jsem se ho otráveně a navlékla si tričko.
„Ne, spíš mě učili, že cokoli si zamanu, tak bude moje. A nechápu, proč se zakrýváš, stejně jsem to už všechno viděl," mrkl na mě a posadil se na křeslo. Otráveně jsem si pro sebe něco zamumlala.
„A jak ti to zatím vychází?" zeptala jsem se a nazula si boty. Nohavice jsem zastrčila do nich a pořádně je utáhla.
„Nemůžu si stěžovat," řekl nadšeně. Trošku mě ty boty děsily, byly nové a to znamenalo pořádné puchýře. Snad mě dva páry ponožek zachrání od toho nejhoršího. Následovala vesta, která měla zapínání na bocích a já za Lilith nemohla chytit to horní zapínání. Samael si jen povzdechl a došel ke mně. Zastavil mě od mého kroužení, zvedl mi ruku a začal mi vestu zapínat a utahovat. Udělal krok zpět a pokývl hlavou nad svou prací.
„Spokojen?" zatočila jsem se před ním.
„Byl bych, kdybys toho neměla na sobě tolik," olízl si spodní ret a mě polilo horko. Měla jsem ho zabít. Opáčila jsem mu salvou nadávek a udělal další krok zpět a rukama mi dával najevo, že se vzdává.
Natáhla jsem popruhy a zasadila jsem do nich zbraně. Poslední byly chrániče předloktí, které měly šněrování. Za co mě, kdo trestá?
„Tak, kdo je připravený zabít si pár andělů?" Lucien vpadl do pokoje. Výborně, další, kdo neumí klepat.
„Musím mít ty chrániče? Obecně je to přehnané, před tím jsem chodila na mise víceméně v civilu," postěžovala jsem si a Lucien byl hned u mě a začal mi utahovat chrániče.
„Naše drahá Rivo, až ti budeme chtít chystat pohřeb, tak ti nebudeme dávat žádné chrániče," usmál se Lucien a já si teprve teď všimla, že vypadá jako opravdový voják.
„Tak, jako vždy jsi naprosto neodolatelná," pochválil mě Lucien a já jen protočila oči.
„Taky nejste k zahození," řekla jsem a začala si stahovat vlasy do pevného ohonu.
„Tvoje slova mi jednou zlomí srdce, abys věděla!" dělal naoko uražené, ale já viděla, jak mu cukají koutky.
Vzala jsem si do ruky katanu a podívala se na bratry. Tvářili se vážně. Známky měli hrdě vystavené na hrudi. Katany připnuté u boků, jen Lucien měl o něco víc pistolí, než my ostatní.

Sešli jsme dolů a před domem už byly nastoupenédva tucty strážců. Všichni měli stejné uniformy a vybavení jako my. Zůstalijsme stát na schodech a všichni strážci se postavili do pozoru.
„Nemůžu vám slíbit, že se všichni vrátíme domů, ale jedno vám slíbit můžu,zabije, co nejvíc těch okřídlených parchantů, co unáší a zabíjí členy klanů v našemměstě!" Samael začal svojí motivační řeč, která strážce nabudila natolik, že nakonci proslovu už řvali a oči jim všem zrudli do karmínově rudé.
„Vyrážíme!" křikl Lucien a všichni se začali rozdělovat do připravených aut.Došli jsme k našemu autu. Lucien si sedl na místo spolujezdce a já užotvírala dveře na zadní sedačky. Samael mi chytl ruku a otočil mě na sebe.
„Jestli se něco posere, tak okamžitě utečeš!" nařídil mi a já viděla, jak už ijeho oči pulzují.
„Jestli se něco posere, tak je všechny do jednoho zabiju," řekla jsem prostě avěděla, že už i moje oči pulzují zelenou a zlatou barvou. Samael jen něcozavrčel a šel na místo řidiče. Branou jsme vyjeli jako první a za námi hnedjelo pět dalších aut. Byla jsem nervózní, ale taky nadšená na tu všechnu krev,kterou dnes proleji. 

Tak a jak už někteří z vás ví, teď bude cca dva týdny pauza. Blíží se mi státnice a já od zítra upadám do full-study módu, abych ty státnice vůbec zvládla. 
Takže držte mi palce, abychom pak státnice mohli spolu oslavit dalšími kapitolami! 

P.S.- moc se omlouvám všem závislákům, co tohle čtou, ale pokud ty státnice nechcete jít udělat za mě, tak vám bohužel musím přestat dělat na chvíli dealera. 

P.P.S.- omlouvám se, že jsem to takhle utla, ale aspoň se budete moc těšit na další díly. :D 

P.P.P.S- Možná, ale opakuji jen možná, se tu během těch dvou týdnů něco objeví, protože všichni víme, jaká je prokrastinace kamarádka. :D 

A to je zatím ode mě všechno, brzy se zase uvidíme,

Vaše Fenris <3