Královna Smrti

46. kapitola

K Bílému Drakovi jsme dorazili, když už byla tma a před klubem se hromadili lidé. Samý důležití lidé, děti klanů a jejich přátelé. Koukám, že i rozlučky se umí udělat pěkná estráda.
„Jsi nervózní?" Málem jsem na Luciena zapomněla. Lehce jsem sebou trhla, sakra že jsem byla nervózní! Vždycky jsem byla zvyklá, že jsem se schovávala ve stínech a teď mám být já ta ve středu reflektorů? Ne, děkuju.
„Když mi náhodou ujede ruka a někoho zabiju, bude to problém?" Lucien se začal dusit smíchy.
„Dobře, koukám, že volnou zábavu už si můžu odškrtnout. Rozlučka bez vraždy je přeci nuda," říkal s ironií a nadsázkou, ale já to myslela vážně. Co, když mi vážně ujede ruka? Co, když mi katana vyletí z ruky a zabodne se někomu do hrudníku? Měla jsem chuť se pro fackovat, ale to bych si do obličeje zaryla masku.
Zajeli jsme k zadnímu vchodu, kde už byl někdo od ochranky a pohotově nám otevřel dveře a vpustil nás dovnitř.
„Zavedu tě do salónku. Budeš tam ze sebe moc trochu setřást tu nervozitu, ale prosím nevypij tam celý bar. Až přijde čas, tak pro tebe někoho pošlu. Budeš úchvatná, neboj," poplácal mě po ramenu a já jen kývla hlavou.
Došla jsem k baru a vzala si vodku. Bodyguard u dveří se jen uchechtl, ale hned na to se věnoval své práci. Asi už zase umím zabijácký pohled.

Hodiny se táhly, já slyšela Lucienův smuteční proslov, o tom jak ho opouští bratr. Že teď už bude muset být šťastný, ať se z něj nestane velký podpantoflák a další klišé věci, které se říkali ve filmech. Jak originální.
Zábava se táhla a já slyšela dunění basů, uřvané hlasy a tříštící se sklo. Začínala jsem se nudit, ale hlavně jsem se přemáhala, abych tu lahev vodky vážně celou nevypila. Po pár minutách celá budova utichla. Po celém těle mi naskočila husí kůže, když jsem uviděla bodyguarda ve dveřích a Lucienův hlas v mikrofonu.
„Jak všichni víte, svého bratra miluji, ale také o něm vím spoustu věcí. Třeba to, že miluje krásné ženy, ale i zbraně," Lucien začal vyprávět příhodu z jejich mladých let, kdy ještě byli mladí výrostci a snažili se vloupat do rodinné zbrojírny pro otcovu zbraň, kterou nikdy nikomu nedal do rukou. Já zatím došla ke schodišti, odkud jsem měla výhled na celou místnost.
Lucien stál uprostřed parketu, v ruce mikrofon a divoce při svém vyprávění gestikuloval. Jak Lucien slíbil, bylo to tak trochu maškarní, všichni měli na sobě nějaké masky, i když muži byli zdrženlivý a měli na sobě jen smoking a jednoduchou masku.
Naproti Lucienovi seděl Samael ve velkém křesle. Měl na sobě černé kalhoty a tmavě modrou košili, u které vynechal pár vrchních knoflíčků. Jazykem jsem si přejela přes rty, za což by mě slečny určitě plácly minimálně přes ruce.
„A proto, jsem pro mého bratra připravil malé překvapení. Spojil jsem, co miluje nejvíc ze všeho na světě. Ženy, nebezpečí a zbraně," řekl tajemně a reflektor se přemístil na mě. Musela jsem zamrkat, protože mi to ostré světlo vhrklo slzy do očí. Pohlédla jsem na Luciena, který ke mně pozvedl ruku, aby šla k němu. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila. Tak, hezky krůček po krůčku a jsem dole. Ani jsem nezakopla.
Došla jsem k Lucienovi a vzala ho za ruku. Pozvedl mou ruku a přiložil si ji k ústům, kde jí políbil a pak se přesunul k mému plášti, které ze mě dramaticky leč opatrně strhnul. V místnosti se ozvalo šuškání a mě začalo bít srdce jako o závod. Bála jsem se strhnout oči s Luciena, jen abych se nemusela dívat na nikoho jiného.
Lucien pokývl hlavou a poslal mi vzdušný polibek.
„Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil zlatý hřeb dnešního večera! Královnu smrti!" Lidé začali tleskat a pískat a já se snažila aspoň dýchat. Lucien mě opustil a hned na to se ozvala hudba. V tu chvíli jsem vzhlédla a pohlédla přímo na šokovaného Samaela, který dýchal asi tak stejně rychle jako já. Protáhla jsem si krk a nechala se pohltit hudbou, jestli jsem měla něco připraveného, tak jsem na to už zapomněla. Budu prostě improvizovat. Vzala jsem katanu do obou rukou a šla lehkým krokem k Samaelovi, jeho kamarádi, do něj začali šťouchat a hučet mu do uší a on se jen na oplátku usmíval, jak osmnáctiletý kluk. Podala jsem mu s respektem katanu a poklekla před ním. Bylo to prokázání úcty, ale také to bylo dovolení, že s tou zbraní vůbec můžu manipulovat.
Chvíli pohlížel na zbraň a pak na mě, po chvilce ji obrátil jílcem ke mně a já na něj položila ruku. Jedním švihem jsem vytáhla katanu a vzdálila se na parket.
Hudba mě pohltila a podle toho se odvíjeli mé pohyby. Hudba byla rytmická, ale přes to lehká a já si po chvíli myslela, že se vznáším, čemuž pomáhal efekt kusů látek, které byly delší než sukně. Nikdo ani necekl a všechny oči spočívali jen na mě. Hudba začala gradovat, do popředí se dostávaly bubny a basy a díky tomu se staly mé pohyby trhanější. Pot už mi stékal po zádech, ale já nedokázala přestat.
Hudba utichla. Všechno utichlo a já slyšela jen své srdce, které se snažilo vyskočit z mé hrudi. Poslední póza zahrnovala míření katanou na Samaela. Jeho oči byly rudé, ale hněvem to nebylo. Všichni čekali na jeho reakci, protože moje zakončení už spíš vypadalo, že Samaela vyzívám.
Samael pomalu vstal z křesla a vydal se ke mně. Zastavil se, až když se katana svým hrotem, dotýkala jeho hrudi.
„Měla jsi pravdu. Ty mě asi vážně jednou zabiješ," řekl, jednou rukou odsunul meč a druhou mě chytil za krk a přitáhl si mě. Dál už jsem cítila jen Samaelovy rty na mých. Jeho vůně mě začala obklopovat a všechna nervozita za mě spadla.
Odtáhl se ode mě a díval se mi do očí, hladovým způsobem. Všichni začali tleskat a já se pořádně rozhlédla. U Samaelova křesla stál Lucien, který se potulně usmíval, a já ho začala propalovat pohledem.
„Doufám, že pití je na tebe. Teď už se nemusím hlídat," řekla jsem a uviděla šok v jeho očích. Sama jsem byla šokována, co jsem to vlastně řekla, ale byla jsem ráda. Jen ať si to užije.
Spustil ze mě ruce a poodstoupil. Já šla s katanou ke křeslu, kde stále byla pochva od katany. Samozřejmě, že jsem ji nemohla hned najít. To by bylo moc jednoduché, a proto jsem se tam protahovala mezi lidmi, abych ji našla.
„Nehledáš náhodou tohle?" ozval se mužský hlas v mé blízkosti a já litovala, že jsem se otočila. Mojí hlavu hned zaplnili informace. Darian Surinam, fae, dvacet osm let, specializace pašerák, žijící svědek mojí staré mise.
„Ah, děkuji," uchopila jsem pochvu od katany a chtěla si jí od ní vzít, ale on ji pevně držel.
„Co takhle jeden taneček i pro mě? Samozřejmě v soukromí," usmál se a ukázal mi špičaté zuby.
„Myslím, že jsem hodně nad tvým finančním limitem, takže to pust," řekla jsem pevným hlasem.
„Kočičko, ani mě neznáš. Věř mi, že o mém finančním limitu by se ti mohlo jen zdá," jazykem si oblízl rty a trhnul pochvou k sobě. Udělala krok kupředu a pevně stiskla katanu, kterou jsem lehce pohnula, aby se zaleskla a on si uvědomil, že tohle není jen hračka.
„A ty věř mě, že na mojí cenu nemáš," trhla jsem za pouzdro, ale on se nenechal.
„Víš ty vůbec, kdo já jsem?" zeptal se nabubřele a já se musela usmát. Všiml si toho, ale já si nemohla pomoc.
„Samozřejmě, ale spíše vzpomínám na tvého parťáka, jakpak se mu žije s uřízlou hlavou?" natočila jsem hlavu na stranu a věnovala mu sladký úsměv. Celý ztuhl a začal si mě pořádně prohlížet.
„Ty svině! Tos byla ty! Celou tu dobu jsem tě hledal a kdepak tě nenajdu? Jak se kurvíš pro dagony? Není přesně tohle paradox?!" jeho hlas narůstal na hlasitosti, což začalo přitahovat pozornost.
Vrhnul se na mě. Pustila jsem pouzdro a rychle uskočila. Byl rychlý, hned byl u mě a máchl po mě rukou, díky čemuž mi strhl masku. Byla jsem za to i trochu ráda, snižovala mi periferní vidění.
Chvíli jsem uskakovala, dokud jsme se nedostali dál od lidí. Dostali jsme se na parket, kolem kterého se shromáždili všichni, včetně obou bratrů. Samael už vypadal, že sám vtrhne na parket a ukončí tuhle šaškárnu, ale Lucien mu něco zašeptal do ucha. Samael se trochu uvolnil a kývl hlavou. Úsměv se mi rozšířil a já pozvedla katanu.
„Musím uznat, že jsem tě sama chvíli hledala. Nerada nechám svědky na živu," mrkla jsem na něj, což ho jen o to víc vyprovokovalo. Z pod saka vytáhl dvě dýky, kterými si chvíli jen pohazoval, dokud je pořádně neuchopil a nepostavil se do bojové pozice.
Protočila jsem katanu v jedné ruce a upravila si těžiště těla. Všude po kůži mi létali jiskřičky nadšení. Cítila jsem ve vzduchu, jak všichni chtějí krev a bylo jim jedno, čí bude. Chtěli vzrušení, na což se jim ráda z vysoka vykašlu.
Darianovi oči modře pulzovaly, na obličeji mu naskakovaly žíly z jeho zuřivosti.
„Copak? Necháš dámu čekat?" vykřikla jsem, což zabralo. Vyběhl proti mně. Zaplavila mě divoká euforie, všechno jsem viděla zpomaleně. Darian se proti mně zuřivě řítil, když byl kousek ode mě, tak jsem udělala ladnou otočku a nastavila mu nohu, otočku jsem dokončila a ještě než stihl dopadnout na zem, jsem mu zabodla katanu do krku. Byla to otázka vteřiny. Trhla jsem katanou a narušila tím krkavice. Začala z něj přímo prýštit krev, které se mi začala usazovat na šatech a kůži.
Euforie pomalu ustupovala, stejně jako adrenalin. Otočila jsem se na diváky, zbrocená krví, všichni na mě zírali s otevřenou pusou, jediný Samael s Lucienem se usmívali.
„Tak, kdo se chopí úklidu, aby mohla párty pokračovat?" vykřikl Lucien a hned na to se přihnalo několik bodyguardů, kteří začali odklízet tělo a hlavu a dva z nich si přinesli i kýbl s mopem.
Došla jsem konečně pro pouzdro od katany, všichni se mi klidili z cesty. Katanu jsem nejdřív otřela o svoje šaty a až potom ji zandala. Došla jsem k Samaelovi a pozvedla ji k němu oběma rukama. Ten ji přijal a předal ji nejbližšímu bodyguardovi, aby ji bezpečně uklidil.
„Tak jo, jdeme si užít oslavu," řekla jsem nadšeně a tanečními kroky došla k baru, kde si objednala dvojitou vodku. DJ mezitím začal znovu hrát a lidé se začali opět bavit, až na jednoho. Ten upíral pohled do mých zad.