Královna Smrti

50. kapitola

Dívala jsem se na Luciena, jako kdybych mu dávala šanci prostě sklapnout, vycouvat z pokoje a zavřít za sebou dveře. Jenže on na mě nadále zíral, jako kdyby můj pohled, který přisliboval pomalou smrt, nic neznamenal.
„Co chceš? Teď jsem přišla z tréninku," dodala jsem, aby po mě nechtěl nic namáhavého.
„Odpadla nám jedna družička! Potřebujeme někoho, kdo by jí zastoupil a ty se na to perfektně hodíš!" vysypal ze sebe a já na něj jen zírala s otevřenou pusou.
„Luciene?"
„Ano?"
„Jestli nechceš, abych ti na místě propárala břicho a tvoje vnitřnosti hodila ven vranám, tak se okamžitě kliď z mého pokoje a tuhle nabídku si strč..." Lucien mě přerušil. Až teď jsem si všimla, jak se celý třese. Třásl se smíchy. Nakonec vybouchl a smál se na celé kolo, až sjel po zdi dolů na zem.
„Měla ses vidět! Jak ses tvářila!" Lucien pokračoval ve svém neustávajícím smíchu a já vylezla z postele a došla pro katanu, kterou jsem dostala před rozlučkou a vyndala jí z pochvy. Lucien si toho všiml a snažil se popadnout dech a pomalu se plazil po zdi zpátky nahoru na nohy.
„Takže? Co potřebuješ?" zeptala jsem se ho naposled.
„Jedeš domů," řekl a mě vypadla katana z ruku, ocel zařinčela o dlaždice a já uslyšela cvaknutí dveří. Za chvíli se ve dveřích objevil i Samael a měl velice zajímavou podívanou. Lucien, který smíchy ještě pořád brečel a mě v naprostém šoku a ještě mi k tomu vypadl meč z ruky.
„M-myslíš to vážně? Můžu jet domů?" ten pocit se skrz mě provalil jak vlna. Vlna emocí, které jsem nedokázala přijmout.
„Jen pro dnešek, zítra tu zase zůstaneš," odpověděl Samael a já se na něj tázavě podívala.
„Je to tak, zítra přijedeš na Samaelovu svatbu, jako dědička banshee klanu, přijedeš se svou rodinou. Po svatbě tu pak zase zůstaneš," dodal Samael a já v tu chvíli nevěděla, jak zareagovat.
„Děkuju," řekla jsem trochu tišeji, než je slušné, ale ani jeden z nich nic nedodal. Samael se na patě otočil a vrátil se zpět do pokoje. Lucien se na mě usmíval.
„Tak šup, obleč se. Čeká na tebe už dole auto." Nemusel to říkat dvakrát, začala jsem na sebe házet první oblečení, na které jsem narazila. Mokré vlasy jsem si zamotala do culíku a hodila si přes hlavu kapuci. Rychle jsem si obula boty a běžela do auta.

Cestou domů se moje počáteční nadšení rozplynulo. Jedu zpět do domu, kde na mě nečeká žádné vřelé přijetí a hlavně jedu do domu, který je naplněn jen smutkem.
Auto, vjelo na příjezdovou cestu a to, co jsem uviděla, bych si snad ani nikdy nevysnila. Před domem stála ve dvou řadách stráž a před dveřmi stáli otec s matkou a Eddie. Otcova pravá ruka asi u té slávy nemohla chybět.
Auto, zastavilo a stráž, co byla nejblíž, mi otevřela dveře od auta. Nechal mě vystoupit, načež mě všichni sborově přivítali.
„Vítáme dědičku klanu banshee opět doma!" Po těle mi přijela husí kůže. Rozhlédla jsem se po známých tvářích a všechny jsem počastovala úsměvem. Vyšla jsem pevným krokem ke svým rodičům.
„Vítáme tě zpátky doma, Rivo," řekl otec a objal mě. Objetí jsem mu oplatila. Byla jsem doma a nějaká část mě, se dokázala konečně uvolnit. Objetím jsem se přivítala i s matkou, které na rtech hrál něžný úsměv.
„Jsem doma," řekla jsem, jako kdybych se potřebovala ujistit a rodiče mě zavedli dovnitř. Čímž z nás spadly role, před našimi lidmi.
Došli jsme do obýváku, kde jsme se usadili. Za chvíli přišla Annie a nesla tác z pitím a s něčím k zakousnutí.
„Annie!" vyjekla jsem a vyskočila k ní. Annie se na mě zamračila, ať počkám, dokud aspoň nepoloží tác. Jen, co ho položila, jsem ji pevně objala a zabořila ji tvář, do jejích našedlých vlnitých vlasů.
„Slečno Rivo, tak ráda vás zase vidím!" oplatila mi objetí a políbila mě na tvář. Chvilku si mě prohlížela a nakonec zhodnotila, že vypadám příšerně a že se mě pokusí zase vykrmit. Škoda jen, že na to má jen dnešek.
Matka, si lehce odkašlala a Annie na mě mrkla s příslibem nějaké mňamky, která na mě bude čekat v kuchyni, jen co to tady vyřídíme.
Posadila jsem se zpět do křesla a vzala si hrnek, kde jsem viděla horkou čokoládu. Nikdo jiný si jí tady stejně nedával.
Podívala jsem se na své rodiče a teprve teď si uvědomila, že matka nemá daleko od porodu. Brzy budu mít nového sourozence, bude to démon, jako otec, protože geny banshee se předávají jen skrze dcery. Teď už jen skrze dceru.
„Jak se ti daří u dagonů?" optal se otec a natáhl se pro šálek čaje, který předal matce a pak se natáhl pro svou černou kávu.
„Vážně si myslíš, že je to správná otázka, otče?" byla jsem drzá, ale otec se jen zasmál.
„Co jiného od tebe čekat. Dobrá, v tom případě bych byl rád, kdybys mi trochu povyprávěla o svém pobytu u dagonů." A tak jsem vyprávěla, samozřejmě, některé detaily jsem vynechala, ale o těch otec vědět nepotřebuje.
„A co ty a bratři?"
„Myslíš, jestli jsem se je pokusila znovu zabít?" optala jsem se a postavila prázdný hrnek na stůl. Musím si ho pak jít doplnit.
„Ne, myslím tvůj vztah s nimi," otec se potulně usmíval a to nevěstilo nic dobrého.
„Lucien se jeví přátelsky, ale se Samaelem mezi námi panuje jisté napětí. Hádám, že není zvyklí mít ženskou navrchu." Matka nespokojeně zasyčela, ale otec se uchechtl.
„To zní zajímavě," dodal otec.
„Vážně? Otče, viděla jsem ten tvůj pohled, když Sargon oznámil Samaelovu snoubenku, jak moc ses snažil, abych to byla já?" Otec se přestal smát.
„Jak vidno, ne dost," zamračil se a chvíli mě pozoroval.
„Samozřejmě," odpověděla jsem mu.
„Ale není všem dnům konec, dcero. To se neboj." Matka položila otci dlaň na hřbet ruky, aby ho zastavila v dalším mluvení.
„Měla by sis jít odpočinout, zítřek začíná brzy," pokývla jsem hlavou.
„S tím souhlasím, ale nejdřív se chci jít podívat za Adrielle, kde je?" Ani jeden z nich se na mě nepodíval, první kdo zvedl hlavu, byla matka.
„Je pohřbená vzadu na zahradě, u stromu kde jste si vždy jako malé hrály." Pokývla jsem hlavou a vyšla jsem ven. Dorazila jsem ke stromu, kde byl nový čistě bílý náhrobek a na půdě byly stále jasné známky, že to není tak dlouho, kdy se kopal hrob.
Adrielle Reed, milovaná dcera a sestra.
Byla jsem překvapená z té poslední části. Po chvíli koukání a vzpomínání mě přemohl smutek. Nemohla jsem se jít rozloučit se sestrou, když ji pohřbívali. Slzy mi začaly stékat po tváři, slzy se přeměnili v neustávající pláč, který skončil tichým vyprávěním všeho, všeho, co se stalo. Nevynechala jsem vůbec nic a představovala jsem si, co by mi asi tak Adrielle na to všechno řekla.

Slunce začalo zapadat a já se vrátila zpět do domu, nikoho jsem nepotkala, což bylo dobře. Nechtěla jsem, aby viděli moje rudě napuchnuté oči od pláče. Došla jsem ke svému pokoji a byla jsem skoro v šoku, když jsem zjistila, že skoro všechno zůstalo netknuté. Chtěla jsem si jít lehnout, ale něco jsem musela udělat dřív. Od zítra se sem jen tak nevrátím, k těmhle věcem se zase dlouho nedostanu a tak jsem je začala balit. Moje oblečení, fotografie, které byly hlavně s Adrielle a strážci, se kterými jsem se přátelila od útlého dětství. Zabalila jsem si i své oblíbené zbraně, zabalila jsem si svůj život. 

Věříte mi, že jsem si vůbec neuvědomila, že už je to 50. kapitola? :D Jak ten čas letí, každopádně doufám, že vás to stále baví a zůstanete se mnou až do konce, který je tak nějak stále v nedohledu? :D :D "Hlavně nenápadně" 
A kdy bude další kapitola? Inu, začíná zkouškové období a to znamená jen jedno,  plodné období pro všechno, krom zkoušek. :D 
Fenris