Královna Smrti

Novela - Lucien

Poznal jsem ty kroky, které se blížily, jako bouře, vyšel jsem z obývacího pokoje a viděl Rivu, jak se žene dolu po schodech.

„Co se děje?" zeptal jsem se a podíval se na bratra, který běžel hned za ní. Neměl jsem z toho dobrý pocit, což jsem neměl poslední dobou z ničeho.

„Odcházím, na důvod se zeptej svého bratra, určitě ti to rád vysvětlí," Riva se vymanila z bratrova sevření. Moje otázka ji zdržela na dost dlouho, aby ji Samael dohnal. Šokovaně jsem se na ni díval, jak vychází ze dveří. Nedalo mi to a naštvaně jsem se podíval na bratra.

„Co se kurva stalo?!" vyjel jsem po bratrovi, který stále hleděl na otevřené dveře, jako kdyby sám nevěřil, že Riva prostě odešla, jak vidno, všichni jsme si malovali budoucnost našeho klanu příliš růžově.

„Nestarej se," zavrčel na mě. Po všech těch událostí mi řekl tohle, ani nevím, kdy přesně jsem se odrazil z místa, kde jsem stál a přišpendlil bratra ke zdi.

„Budu se starat! Rozhlídni se kolem sebe, brácho! Všechno je totálně v hajzlu, půlka našeho klanu je mrtvá, náš táta je mrtvej a ty jsi poslal do hajzlu jedinou ženskou, která by tě kdy milovala, takovýho jaký jsi! Takže se budu starat, když jak vidno ty to neumíš!" slova ze mě sršela a já cítil, jak ze mě uniká magie, ale Samael tam prostě stál, jako kdyby mu to teprve všechno teď došlo. Pomalu jsem z bratra sundal ruku, všude bylo příliš mnoho očí a my jsme si nemohli dovolit, aby se rozpadly i poslední zbytky sounáležitosti.

„Pojď se mnou," řekl rezignovaně Samael. Vyšel nahoru po schodech do svého pokoje a já ho následoval. V jeho ložnici byla pořád cítit Riva a ze stavu postele bych si tipl, že noc měli pěknou. Samael mě posadil před jeho počítač, ke kterému měli všichni zakázáno se vůbec přiblížit. Zamračil jsem se, když jsem viděl fotky Rivy. Začal jsem se proklikávat dokumenty a složkami, našel jsem i zprávy od někoho, koho poslal Samael, aby ji špehoval. Měl tu všechno, fotky z dětství, fotky z klubů, fotky s Nicem, fotky z misí a fotky její rodiny. Podíval jsem se na bratra s čirou hrůzou.

„Co... co to je, Samaeli?" Bratr sám chvíli projížděl očima fotografie, ke kterým jsem dojel, jako poslední. Rukou si promnul obličej a posadil se na židli. Samael Verin, který je v koncí, nikdy jsem ani nesnil, že by se mi dostalo takového pohledu.

„Všimnul si jí už otec, prý když už byla dítě, byla zvláštní. Pak ji Reedovi prohlásili za mrtvou. Morgan je mocný muž, možná kdyby chtěl, mohl být mocnější než náš otec, ale každý nakonec promluví. Pak to všechno začalo, sledování, snažení se infiltrovat do jejich klanu, nebylo to nic snadného, ale po nějakém čase se nám začalo dařit a získávali jme informace. Zjistili jsme, že ona je následnice, ne její sestra a jejich matka to moc dobře věděla, co bylo nejzajímavější, nevychovávali ji jako budoucí královnu. Vychovávali ji, jako bojovnici, musím říct, že sám jsem byl okouzlen už jen z těch zpráv a fotografií," Samael se usmál, jako kdyby řekl nějaký legendární vtip. Na mě to působilo opačně.

„Takže, ty jsi od začátku věděl, kdo to je? Tak k čemu to mučení? K čemu to všechno, když jsi věděl, kdo to je? Chtěl sis jí tu vážně držet, jako mazlíčka?" Samael se uchechtl, přestávalo se mi to líbit, aby bratr teď zešílel, bylo to poslední, co jsme potřebovali.

„Věděl jsi, že následnice se neprobudí, prostě až po nějaké době? Ale až, když se zlomí, musíš ji zlomit, aspoň částečně, aby ten blok zmizel, aby byla právoplatná následnice, mučení nestačilo, spisy o ní vážně nelhali. Nelíbil se mi otcův způsob, jak ji zlomit, ale splnilo to účel." V tu chvíli mi to začalo všechno dávat smysl, všechno začalo zapadat do sebe, jako zasraná skládačka pro děti...

„Dítě...proto, když jsme si mysleli, že je těhotná jsi skoro neskákal radostí do stropu, chtěl jsi svého následníka s královnou a samozřejmě mít královnu po svém boku." Samael kývl hlavou.

„To dítě by bylo dokonalé," prohlásil Samael. Zvedl jsem se ze židle takovou rychlostí, že židle přepadla dozadu. Všechny jeho odpovědi mi začaly zapadat do sebe, ale vytvářely spoustu nových otázek.

„Gia... vždyť otec ti mohl rovnou dát Rivu..."zamyslel jsem se nad událostmi, které také neskončili nijak valně.

„Věděli jsme, co Gia dělá, nevěděli jsme přesně proč, ale byla to zrada od vlkodlaků, takže jsme se potřebovali zbavit Kierrana. Gia tomu jen pomohla se svou oddaností," Samael ze sebe sypal informace, ale zarážela mě jedna věc.

„Proč jsem o ničem z toho nevěděl já?" neptal jsem se ani moc kvůli tomu, že jsem se na tom všem chtěl podílet, nebo jsem se cítil ublíženě, že mi nevěřili, ale byl jsem stále jejich krev, budoucí pravá ruka hlavy klanu.

„Nehrozilo, že něco ožralý prořekneš, navíc bylo hezký, jak se s ní přátelíš a ona ti věří." Cítil jsem, jak se slzy derou do očí. Nikdy jsem nebrečel a pokud ano, otec mi dal jasně najevo, že já se takhle chovat nemůžu.

„Miloval jsi ji vůbec?" Samael byl touhle otázkou zaskočen snad nejvíce, vytřeštil mým směrem oči.

„Asi... nevím, jestli to byla čistá láska, nebo spíš touha..." Už jsem to nedokázal udržet, cítil jsem, jak mi slza sjela po tváři. Samael na mě stále hleděl, jako kdyby nechápal celou situaci, ale já ji chápal až moc dobře.

„Protože já ji miloval, i přesto, že mě málem zabila, jsem se do ní zamiloval! Ale jako správný mladší sourozenec jsem ti dal přednost, stačilo mi, že tu bude, že bude moje přítelkyně a možná moje švagrová. To je láska Samaeli, tu ty neznáš," otočil jsem a šel ke dveřím.

„To mi chceš říct, že jako odcházíš z našeho klanu, nebo co?!" křikl na mě Samael. Zastavil jsem se na místě.

„Ne, klan je pro mě rodina a ji chci postavit znovu na nohy, i když je část shnilá až do morku kostí, takže Samaeli Verine, hlavo všech klanů na tomto kontinentě, seber se a začni se tak chovat! Jinak ti je pravá ruka úplně k ničemu," nevím, jestli čekal takovouhle odpověď, ale já od problémů neutíkám a když nestihnu utéct, tak mě prostě zabijou, ale na tohle jsme v naší branži zvyklý.

Procházel jsem domem a díval se, jak probíhají opravy, které potrvají ještě hodně dlouho. Po obcházce jsem zamířil do otcovi kanceláře. Vytáhl jsem lahev jeho dvanáctileté whiskey a nalil si do sklenky. Po zkontrolování času, že už je aspoň poledne, jsem si lokl a příjemné teplo se mi rozlilo po těle. V hlavě jsem si projížděl všechny informace a u toho vypil půlku láhve. Nezbilo mi nic jiného než se dát sám do práce, která většinou obnášela kupu papírování, ale jak říkala Caroline, některé věci se prostě nedají dělat za střízliva, tímto moudrem se budu muset asi řídit častěji, protože pak aspoň nepřemýšlím nad pitomostmi a nesnažím se Rivě napsat absolutně idiotskou zprávu nebo se pokoušet ji volat.

S papíry jsemskončil až druhý den za úsvitu. Alkohol vyprchal už přes noc, ale práce bylo vícenež samotného alkoholu. Promnul jsem si oči a díval se na východ slunce.Všechno se teď změní a nehorší na tom bylo, že stále nebyl konec, stále jsme veválce a ani já bych si nedokázal vsadit na to, jak dopadne. 

Ahoj tady jedna zombie

Nevím jak, ale chytila mě kolem druhé hodiny ranní múza a já nedokázala odolat a dala se do psaní. Není to nejdelší novela, kterou jsem přidala, ale Lucien byl a stále je láska tohoto příběhu, alespoň pro mě. 

Inu doufám, že vám tahle novela doplnila pár informací, které jste možná postrádali a samozřejmě doufám, že se vám líbila. :) Ještě vás čekají dvě! 

Jak jinak, než s láskou, 

Vaše Fenris