Královna Smrti

5. kapitola

Byly to už tři dny od té doby, co mi otec slíbil informace o tom hajzlovi, co zabil Aarona. Jediné, co se změnilo, byl můj trénink, který se stal drastičtějším, hlavně v přímém boji. Sice jsem v něm nebyla špatná, ale se zbraněmi jsem si byla jistější a taky jsem s nimi měla víc zkušeností.
Ve valné většině mých misí, mi stačilo někoho jen odstřelit, nebo ho aspoň znehybnět, ale tentokrát mi otec dokonce sehnal učitele na boj zblízka.
Nejdřív jsem do tréninků byla zapálená a cvičila od brzkého rána do noci, ale po sehnání učitele mi blikla malá žárovička v hlavě. Otec už něco ví a zatím mi to nechce říct.
Je pravda, že pomsta se má podávat za studena, ale tímhle tempem, bude ta pomsta brzo zmražená u dna oceánu.

„Tati! Ty už něco víš!" vtrhla jsem do jeho kanceláře, aniž bych zaklepala. Naposled se mi to stalo osudným, jelikož jsem načapala otce s matkou, v jeho kanceláři, jak se užívají na pracovním stole.
Tentokrát, to nebylo tak strašné. Tentokrát tam byl náš finanční zástupce a snad deset kilo kokainu. V drogách jsou obrovské peníze, můj otec byl jeden z nejlepší obchodníků s drogami. Prodával je jak ostatním rodinám, tak i obyčejným lidem, kteří si za ně rádi zaplatili.
„Rivo, co jsem ti říkal, snad už milionkrát?" zeptal se otec a utvořil na kovové destičce, asi deseticentimetrovou lajnu.
„Že pokud tě nechci zabít, tak mám klepat." Otec kývnul hlavou a nosem šňupl celou lajnu.
„Správně, tak co potřebuješ?" Zavřela jsem za sebou dveře a nejdřív se z otce podívala na Eddieho.
„Můžeme to probrat o samotě?" zeptala jsem se naivně a přistoupila k otcovu stolu. Otec nadzvedl jedno obočí a já si všimla, jak se mu začali roztahovat zorničky. No, třeba mi to pomůže a otec uvolí a řekne mi, kdo to byl.
„Klidně mluv. Eddie nikomu nic neřekne." Podívala jsem se na Eddieho. Eddie byl stejně jako otec démon a taky jeho dlouholetý přítel, který samozřejmě ví i o mě a stará se o nákup mých hraček a výdajů kolem misí.
„Tak fajn... Ty už víš, kdo je ten parchant, co zabil Aarona, že jo?!" Místo toho, aby se otec začal smát a vyprávět mi, co zjistil, tak spíš vypadal, jako kdybych mu dala facku a on vystřízlivěl.
„To ti povím, až budeš připravená. Tvůj učitel mi řekl, že je pár věcí, co by se u tebe měli vylepšit, a já tě nehodlám poslat na smrt!" řekl můj otec přísně a já se dokonce lekla. Za kým mě může posílat, aby to takhle přeháněl s přípravou? Jasně, vždycky jsem před zneškodnění cíle trénovala a studovala, co bylo potřeba, ale tohle už přecházelo do extrémních rozměrů.
„Tati, zabila jsem už dost lidí i nadpřirozených parchantů. Mám takový dojem, že jeden navíc mě vážně nezabije," odsekla jsem. Nenechám se jen tak zastrašit.
„Jsou dva," řekl nakonec a složil k sobě ruce na stole. Otec vypadal zamyšleně. Jako kdyby se rozhodoval, jestli mě má na tuhle misi posílat.
„I kdyby jich bylo deset, tak je všechny do jednoho zabiju!" křikla jsem na něj. Chtělo se mi do něčeho praštit, jenže nic nebylo po ruce. Krom Eddieho a toho jsem zmlátit nemohla, jelikož jsem mu ještě nedala seznam hraček, které potřebuju dokoupit.
„Dost!" otec bouchnul pěstmi do stolu a vstal.
„Ty nebudeš o svém životě takhle rozhodovat! Řekl jsem ti, že ještě nejsi připravená!" Tvrdohlavá jsem byla otci, proto jsem se ani nedivili, že ze mě další odpověď přímo vystřelila.
„Hlavně, abys byl připravený ty!" V tu chvíli mi přistála otcova pěst na tváři a já díky setrvačné síle přistála na zemi. Nebolelo to. Ne tolik, jako když můj výcvikový program dospěl do bodu mučení. Nebyli to jen teorie o různých druzích mučení. Musela jsem je všechny sama podstoupit. Jen díky podplatným čarodějnicím a léčitelům, jsem pořád v jednom kuse.
„Dám ti informace na konci týdne. Teď jsi spát." Kývla jsem hlavou a odešla pryč z jeho pracovny.

Drama dnešního dne jsme měli za sebou a já se šlazašít do kuchyně, kde byla má oblíbená kuchařka Annie.
„Ahoj," pozdravila jsem jí a vyskočila na linku, abych dosáhla až nahoru naskříň, kde jsem si schovávala své čokoládové lupínky.
„Slečno, jak to můžete pořád jíst? Vždyť to není vůbec zdravé." Annie byla snadjediný člověk v našem domě. Začala tu pracovat, ještě před tím, než jsemnarodila, takže viděla jak mě, tak Adrielle vyrůstat a strašně ráda nám dávalavýchovné rady a peskování, což jí vydrželo dodnes, i když jsme už obě dospělé.
„Právě proto, že je to nezdravé, tak to mám moc ráda. Dáš si se mnou?" nabídlajsem ji a seskočila jsem dolů.
„Ani náhodou, vařím večeři, která bude za chvíli hotová, takže si ty lupínkyzase schovejte, slečno." Zezadu jsem ji objala a do pusy se mi dostalo párjejích šedých vlasů.
„Ty jsi zapomněla, že dokážu jíst jako vlkodlak?" cítila jsem, jak Annie vibrujetělo, od toho jak se nechtěla smát nahlas.
„Dobře, ale dejte si jen trochu," Annie mi vyndala ze skříňky mističku a já tamuž sypala lupínky a zalila je mlékem. Nejlepší jídlo na světě! Což jsemsamozřejmě nikdy nemohla říct Annie. I když je to člověk, máme před ní všichnipřirozený respekt. Ani otec si nedovolí ji odmlouvat, když mu něco nesedí najídle. Třeba brokolice, nebo jiné ohavné věci, které se říká zelenina.
Vyhoupla jsem se na linku a lžící jedla spokojeně svoje lupínky. Annie pochvilce vypnula sporák a otočila se na mě.
„Ježíšku na křížku, co se ti stalo s okem?" Annie, ke mně přispěchala alehce se dotkla mého oka, které začalo dle mého názoru a zkušeností modrat.
„To nic není, jen jsem udělala chybu při tréninku," protočila jsem oči. Anniemezitím vytáhla z mrazáku maso, které mi připlácla na oko.
„Já ti říkám, už kolik let, že by se dámy neměli tyhle věci učit." Opět jsemmusela protočit oči. Annie mě sice zná od narození, ale to, že už oficiálněneexistuji, nebo že zabíjím lidi, kteří jsou škodné, o tom už nikdy nepadlařeč. Všechny ty tréninky v boji a se zbraněmi bere jako můj prazvláštníkoníček.
K dalším tématům jsme se bohužel nedostali, protože do místnosti přišla mámatka.
„Narriso," řekla Annie a já hlavou trhla ke dveřím.
„Večeře už je skoro hotová," usmála se na ní a matka jí úsměv oplatila.
„Rivo, dojdi prosím pro svou sestru a pomožte Annie, připravit stůl." Seskočilajsem dolů z linky.
„Jistě, matko," řekla jsem a vyšla z kuchyně. S matkou jsem mělaneutrální vztah. Neměli jsme se moc rády, ale zároveň jsme se nedokázalinesnášet.
Jednou jsem se na to zeptala otce a on mi, díky opilosti sdělil, že je matkazklamaná, že nejsem banshee. Samozřejmě, to že je zklamaná sama ze sebe jsempochopila až později a díky tomu se vyvinul náš neutrální vztah, který trvádodnes.