Královna Smrti

22. kapitola

Po dlouhé době v mé cele nastal klid. Sice mě od absolutního ticha rušilo kapání vody, bzučení žárovky a pravidelného dechu strážce, který tu zůstal.
Co jsem to sakra udělala?! Pořád jsem sem si všechno přehrávala v hlavě. A hlavně, co to bylo za čarodějnici, která dokáže někoho dostat do iluze, ve které se člověk nakonec všemu přizpůsobí? Nikdy v životě jsem o ní neslyšela. Někdo tak mocný by měl být celkem slavný v nadpřirozeném světě.

Všechno mě bolelo a byla jsem unavená. Nakonec jsem propadla kýženému spánku. Měla bych ovšem svůj spánek o něco raději, kdyby se mi do něj nepletly sny.

Bosky jsem se procházela městem, které bylo v plamenech. Všude byl křik, mrtvý lidé i nadpřirozené bytosti.
„Smrt nakonec potká každé. Ať už jsou to lidé nebo zrůdy." Řekl stín, který se začal plahočit kolem mě.
„Tím pádem může postihnout i tebe." Rozmáchla jsem se rukou, ale ruka mi stínem jen projela a neměla na něj žádný efekt.
„Ano, ale ne od tebe nositelko smrti." Zamračila jsem se a rozhlédla se znovu kolem sebe.
„Tohle je konec světa?" Zeptala jsem se nakonec. Stín se chvíli jen vlnil a byl potichu. Jako kdyby ani sám nevěděl.
„Lidé by tomu tak mohli říkat." Povzdechla jsem si nad jeho odpovědí.
„A my ostatní? Jak tomu můžeme říkat my?" Ze stínu vyšlo něco, co bylo podobné smíchu.
„Vždyť vy jste to začali. Pojmenujte si to podlé svého." Stín se najednou začal rozplývat. Zem se začala otřásat, křiky všech bytostí zesílili a nebe protínali blesky. Byl celkem zázrak, že mě zatím ani jeden netrefil.
„Hej! Hej ty! Probuď se!" Ozval se hlas, ale nikdo v mém okolí nebyl. „Tak už se sakra vzbuď!"Jasně, tohle byl vlastně jen sen. I když bych raději zůstala v něm, než v realitě.

Otevřela jsem oči. Přede mnou stál strážce a moje chůva.
„Půjdeš s námi." Řekla chůva a já nadzvedla obočí.
„Ráda bych vám byla nápomocná, ale jak vidíte. Já sama těžko můžu někam jít." Chůva jen protočila očima. Chůva vytáhla provaz a ukázala mi ho.
„Půjdeš s námi a nebudeš dělat žádné kraviny." Jen jsem si povzdechla a nechala je, aby mě odpoutali.
Pokusila jsem se postavit, ale můj pokus přišel vniveč. Pak se mě pokusil postavit strážce. Sice se mu to podařilo, ale hned jsem se sesunula na kolena. Po těch hodinách sezení a mučení v nich nemám skoro žádný cit.
Chůva mě nakonec svázala vsedě. Ruce mi svázala za záda a jak vidno, tak je v tom zkušené, jelikož neopomněla lano převázat i přes lokty.

Oba dva mě podepřeli a pomalu jsem s nima vycházela schody ze sklepa. Když jsme se dostali do obyvatelné části, nechávala jsem jim na mramorové podlaze špinavé a krvavé fleky. Jen ať si to pak pěkně uklidí.
Když jsem se cestou rozhlížela, bylo mi všechno hrozně povědomé. Jak vidno, čarodějka použila v iluzi skutečný dům Dagonů.
Došli jsme k masivním dřevěným dveřím. Samaelova pracovna. Nejdříve poslušně a až, když dostali svolení, otevřeli dveře a odvlekli mě dovnitř. Po pár metrech mě pustili a já se opět svezla na kolena. Hlavu jsem měla sklopenou a přes slepené vlasy jsem skoro nic.
„Takže mi vážně budete tvrdit, že ji neznáte?" Samael ke mně došel, uchopil mě vzadu za vlasy a trhnul s nimi dozadu, abych všem zúčastněným ukázala svou tvář. Projela jsem místnost pohledem a projela mou studená vlna. V místnosti se nacházela má rodina, včetně mé sestry a také tu byl Sargon se svou družkou a Lucienem, který jak vidno, se už z velké části vyléčil.
„Jak říkám. Pracovala u nás, ale to je vše. Žádné vazby s ní nemáme." Říkal v klidu otec. Matka jako vždy, vypadala jak ledová královna. Adrielle se snažila napodobit naši matku, ale když na mě pohlédla, vypadala, že to s ní sekne na místě. V očích se jí začaly tvořit slzy a já se na ní zamračila.
„Morgane, tohle je vážná situace. Přišla sem s vámi a pak se snažila zabít mé syny. Musíš chápat, že i když jsi můj přítel, tohle nemůžu jen tak nechat zmizet." Sargon se snažil držet si masku vůdce démonů, ale jeho oči ho prozrazovaly. Chtěl, aby tekla krev.
„Sargone, příteli, jak říkám s jejími činy nemám já, ani má rodina, nic společného. Klidně ji teď hned zabij." Adrielle trhla hlavou k otci, který stále upřeně koukal na Sargona. Pak to zkusila na matku, ale ta jako kdyby byla duchem nepřítomná, koukala z okna na nějaké ptáky, co seděli na stromě.
Zajímalo by mě, zda mě chce otec zabít, jen kvůli tomu, abych nic nevyzradila, nebo jestli je to kvůli tomu, že vypadám tak hrozně, aby se mi konečně ulevilo.
„Vážně ji můžeme hned teď zabít?" Zeptal se z ničeho nic Samael, který pustil mé vlasy a došel k mému otci.
Sama jsem zvedla hlavu a viděla, jak otec kývl.
„Jak jsem řekl, za její akce není moje rodina nijak zodpovědná a ani jsme nevěděli, že něco takového chystá." Otec zněl velice přesvědčivě, mohl by jít dělat politika.
„Vážně? A co o tom ví její sestra Adrielle?" Zeptal se Samael. Adrielle sebou trhla, otce přelila vlna šoku a chvíli nevěděl, co říct.
Já jsem na ně hleděla vyvalenýma očima. Snažila jsem se povolit provazy z rukou, ale bylo mi to k ničemu.
„Její sestra? Já myslel, že máš jen jednu dceru Morgane." Vložil se do toho Sargon.
„Přesně tak. Mám jen jednu dceru." Otec se dal opět dohromady a nasadil svůj přesvědčivý tón.
„Bohužel musím nesouhlasit." Začal Samael a opět přešel ke mně. „Tady naší malou vražedkyni jsem dlouho mučil. Sám musím žasnout, nad jejím prahem bolesti a její výdrží. Valná většina by se už dávno začala přiznávat k věcem, které ani nikdy neudělali, ale ona ne. Proto jsem zavolal na výpomoc Zairu Enami. Hádám, pane Reede, že i vy jistě víte, kdo to je." Otec vyvalil oči a Adrielle se začala třást.
„Díky Zaiře, se k nám dostalo, že naše vražedkyně je sestra vaší dcery. Což z vás asi dělá jejího otce. Nemýlím-li se." Samael nasadil triumfální úsměv. Sargon začal kmitat očima mezi Samaelem a mým otcem.
„Je to pravda?" Zeptal se Sargona a jeho oči se mezi tím zbarvily do ruda.
„Ano, měl jsem ještě jednu dceru, ale ta zemřela, když byla dítě. Tohle není moje dcera." Otec si stál za svým a odmítal ustoupit. V sázce teď už nebyl jen jeho život, ale i život Adrielle a matky. Nastalo ticho a já věděla, že brzy nastanou jatka.
„Přiznávám se ke svým činům. Jednala jsem sama za sebe a nikdy jiný mě neposlal. Přijmu jakýkoli trest, který stanovíte, jako uspokojující za mé činy." Moje slova přerušilo ticho a najednou se všechna pozornost přesunula na mě.
„V tom případě navrhuji upálení zaživa!" Lucien se zvedl z křesla a přistoupil ke mně. V jeho dlani už plál oheň a pomalu ho ke mně blížil. Všichni to jen sledovali. Nikdo nic nenamítal. V tom případě jsem ráda, že můj rozsudek padl tak rychle. Lucien zvětšil své plameny, které mi začaly olizovat levou ruku. Sykla jsem a podívala se Adrielle, té už tekly slzy po tváři. Usmála jsem se na ní a rty naznačila poděkování.
„Neprotahuj to." Ozval se Samael. Lucien ho vzal za slovo, ale vyrušil ho křik. Adrielle stála na místě a křičela. Křik nabíral na síle, strážní si začali zakrývat uši. Najednou nastal klid a Adrielle pohlédla na Luciena a její křik vypukl v plné síle. Adrielle svým křikem odrazila Luciena a ten skončil na stěně, kde ho tlak, který vyvíjela Adrielle svým křikem doslova drtila. Teď už si všichni začali zakrývat uši. Jen jsem to sledovala. Adrielle tohle nemohla.
„Adrielle!" Vykřikla jsem. „Adrielle přestaň s tím!" Křik přestal, ale nebylo to kvůli mně. Samael držel nataženou ruku směrem k Adrielle. Docházel ji vzduch, a tak pomalu padla na kolena. Lucien ležel nehybně na zemi a hned k němu spěchali strážci.
„Vy jste mi, ale rodinka." Uchechtla se Samael.
„Nech ji být ty zkurvysynu! To já vás chtěla zabít! Tak zabij ty mě a nech ji být!" Křikla jsem na něj. Nechal k Adrielle znovu proudit vzduch a ta se hned zhluboka nadechla.
Samael šel pomalu ke mně.
„Máš pravdu. Tebe zabiju jako první. Už jsem tě měl stejně plné zuby!" Adrielle se zadrhla při dýchání a pohlédla mým směrem.
„Rivo!" Křikla Adrielle mým směrem a chtěla znovu použít křik, ale žádný z ní nevyšel. Její tvář začala modrat a její vykulené oči, jako kdyby se zvětšovaly. Adrielle vydechla a padnula k zemi. Za ní stál Sargon a držel k ní nataženou ruku.
Nehýbala se, vůbec se nehýbala. Rychle jsem se postavila na nohy a vyběhla k Adrielle. Snažila jsem se vykroutit z těch provazů, ale bylo mi to k ničemu.
„Adrielle! Adrielle! Prober se! Adrielle!" Nejdřív to byly jen zbožné přání, pak to byly vzlyky a nakonec křik.
Projela mnou vlna bolesti, můj křik nabýval na síle. Okna začala praskat a do místnosti vlétly střepy. Moje pouta také povolila a já se rukama opřela o zem.
Bolest, jako kdyby mě zasahovala ze všech stran a díky tomu můj křik přibýval na intenzitě.
Všichni kolem leželi na zemi a snažili se utéct z místnosti nebo si něčím zacpat uši.
Jediný, kdo stál, byla má matka. Matka, na mě upřeně hleděla a v očích se jí něco zalesklo.
Můj křik pomalu skomíral a svět se semnou začal točit. Padla jsem na bok a dívala se na Adrielle. Pořád ze mě vycházel zvuk, nedokázala jsem to zastavit, stejně jako tu bolest, která mi jako jehly projížděla tělem.
Matka přešla ke mně, podřepla si a položila mi ruku na čelo. Na chvíli zavřela oči.
„Konečně." Řekla matka a usmála se. Tím pro mě zmizel svět a já se ponořila do tmy, kterou přinášela všechna ta bolest.

Zdravím všechny čtenáře! Sice tohle nebyla ta nejveselejší kapitola, ale i přesto bych chtěla poděkovat všem, kdo čtou Královnu Smrti, komentují, dávají hlasy a také si ji přidávají do seznamu čtení. Mockrát všem děkuji za podporu, bez které bych se asi nedostala tak daleko a doufám, že podpora ještě vydrží, abych se také s touto povídkou dostala do konce. Který je, ale plánován až za několik desítek kapitol. :D 
Ještě jednou, všem děkuji!
Vaše,Fenris