Královna Smrti

32. kapitola

Na snídani se k nám připojil i Lucien, který vypadal, že se vzpamatovává z kocoviny.
„Náročná noc?" optala jsem se a Lucien se na mě s námahou podíval.
„Bohužel s tebou a mým bratrem není moc velká zábava. Musel jsem si to nějak nahradit," zašklebil se na mě a začal si lžičkou dávat cukr do kávy. Usmála jsem se a lžičkou ťukla do hrnečku, který se díky dobré akustice rozřinčel na celou jídelnu. Lucien zavrčel a podíval se na mě s vyceněnými zuby.
„Nechte toho," zavelel Samael. Podívala jsem se na Samaela, který se ani neobtěžoval zvednout hlavu od tabletu. Za to Lucien sklopil hlavu a věnoval se své snídani. Jen jsem si povzdychla a dojedla jsem, co jsem měla na talíři. Po snídani jsem měla ještě chvilku užít si šálek kávy, která byla naprosto přepychová.

Lucien se nakonec usnesl, že nás bude následovat na trénink. Samozřejmě stačil podotknout, že se tréninku účastnit nebude.
„Nijak by ti to neublížilo," řekl Samael na bratrův postoj.
„Ublížilo by to mé kocovině a ta by potom ublížila mě," odpověděl mu Lucien, který si stačil nasadit sluneční brýle, než jsme vyšli ven.
„Amatére," podotkla jsem směrem k Lucienovi.
„Ach pardon, já zapomněl, že naše vražedkyně je i přeborník na pití. Někdy si budeme muset dát lahvinku." Jen jsem zakoulela očima.
„Odpadneš dřív, než já se vůbec opiju." Lucien se začal smát, ale hned přestal, když si uvědomil, že i jeho hlasitý smích mu způsobuje bolest hlavy.
Došli jsme k tělocvičně a Samael vešel jako první. Všichni jeho studenti se seřadili do lajny a sborově ho pozdravili. Lucien kolem nás prošel do kouta, kde nesvítilo sluníčko, a svalil se na zem.
„Hádám, že všichni si pamatujete Rivu, když měla souboj s Beatrice." Tělocvičnou projelo šeptání a já přejela očima po studentech a našla Beatrice. Škádlivě jsem se usmála a laškovně jí zamávala. Odpovědí mi byl naštvaný výraz. Jak sladké.
Samael si mě všiml a zamračil se. Nechala jsem ruku padnout dolů a založila si ji do kapsy u kalhot.
„Ode dneška bude Riva cvičit s námi. Nějaký dobrovolník, který se jí bude dnes věnovat?" Musela jsem se uchechtnout. Znělo to, jako kdybych se měla učit základy boje.
„Děláš, jako kdybych byla amatér," nařkla jsem ho. Samaelovi se zkroutily koutky úst.
„Dlouho jsi necvičila, ani nebojovala. Budeš se muset zase dostat do starých kolejí a to nějakou dobu potrvá," zkonstatoval celou moji situaci a já jen tázavě nadzvedla obočí. Samael se po chvíli odvrátil a projel očima svou skupinu.
„Takže? Nějaký dobrovolník?" Studenti se začali po sobě koukat a šeptat si. Jaksi nikdo nebyl nadšený, že by se měl „ujmout".
„Přijímám." Z řady vystoupila dívka, která mohla být o kousek starší než já. Možná stejně stará. Dlouhé hnědé vlasy měla spletené do pevného copu a upnutý cvičební úbor ukazoval její přednosti. Hlavně bujné poprsí, kterým určitě zaujala každého, když kolem nich proběhla. Měla jsem silnou touho podívat se na svá prsa, ale udržela jsem se, aniž bych si zvětšila můj komplex neexistujících křivek a plochého hrudníku.
„Ceridi. Výborně, vem si ji a udělejte si venku rozcvičku," Samael se na mě podíval a pokývl směrem ke Ceridi. Protočila jsem oči a šla směrem k dívce, které se na tváři objevil drzý úsměv. Prosím, ať to není druhá Beatrice. Musela bych ji zabít.

Vyšly jsme ven a Ceridi se začala protahovat. Pořádně jsem si ji prohlédla v obličeji. Hnědé oči ji rámovaly husté černé řasy a pod plnými růžovými rty měla malou pihu. Po Protažení se na mě otočila a přistoupila o pár kroků. Pořád měla nasazený drzý úsměv, který rychle přešel v pobavený.
„To, jak jsi naposled nakopala Beatrice prdel, bylo naprosto boží! Tý krávě měl už někdo dřív shodit hřebínek," poplácala mě po rameni a já málem odskočila, jak jsem byla vystrašená z jejího projevu. Čekala jsem vycepovaného vojáčka a ne tohle!
„Ehm... díky. Asi," Pořád jsem byla vykolejená a ona si toho všimla.
„Buď v klidu. Beatrice stejně skoro všichni nesnáší. Hodně z nás si tě dokonce i přes to všechno oblíbilo. Tak a teď mi řekni, jak moc ráda běháš?" usmála se a já se oklepala z toho šoku a taky se musela zasmát.
„Běhání ujde," odpověděla a jsem jí a ona jen kývla a rozběhla se po betonové cestě. Nelenila jsem a rozběhla se za ní.
Po deseti minutách běhání, jsem musela dát Samaelovi za pravdu. Nohy mě pálili jak čert, pomalu jsem nestíhala dýchat a ještě k tomu se přidala fascinace, jak může Ceridi s takovými vnadami běhat. Vždyť to musí bolet!
Po dvaceti minutách jsem se musela zastavit a popadnout dech. Max by mě teď něčím přetáhnul a řekl mi, že budu pokračovat, a že si na to prostě zvyknu.
„Buď v klidu, za chvíli se do toho zase dostaneš," řekla Ceridi, která taky zastavila, když si mě všimnula. Podívala jsem se na ní s lehce nepřátelským výrazem. Její odpovědí bylo protočení oči.
„Můžeme se vrátit? Mám chuť někomu nakopat zadek," optala jsem se a Ceridi se pousmála.
„V tom případě doufám, že budeš na můj zadek něžná," Ceridi se zasmála a rozběhla se nazpátek k tělocvičně. S nesouhlasným zahučením jsem se za ní vydala. Jen, co jsem doběhla, jsem měla chuť připojit s k Lucienovi, který stále seděl na stejném místě. Ceridi byla tak hodná a chvíli počkala, než popadnu dech.
Vešli jsme dovnitř. Všichni už byli rozděleni do dvojic a trénovali souboj. Samael mezi nimi chodil a upravoval jejich postavení, těžiště těla, ale i směr útoku. Ceridi mě dovedla k jejím věcem, což se skládalo hlavně z ručníku a vody. Vodu mi nabídla a já ji velice ráda přijala.
„Co jsi všechno studovala za bojové umění?" optala se, ale já hltala vodu. Takže si bude muset chvíli počkat. Podala jsem ji vodu nazpět.
„Díky. No, tak nějak všechno." Ceridi nadzvedla obočí a podala mi ručník, kterým jsem se rychle otřela.
„Co to znamená? Na něco ses musela specializovat, ne?"
„Popravdě nejradši mám thaibox, aikido a kendó." Ceridi si začala pokyvovat hlavou.
„Jelikož se zbraněmi dnes necvičíme, tak bych zůstala u thaiboxu." Pokývla jsem hlavou. Odstoupili jsme od zdi a postavily se proti sobě.
„Nešetři mě," řekla Ceridi.
„Abys toho nelitovala," mrkla jsem na ní a obě jsme se na sebe usmáli.