Královna Smrti

23. kapitola

Nikdy jsem nevěřila, že by i otevření očí mohlo bolet, ale jak se zdá bylo to možné. Do očí mě uhodilo světlo zářivek, trochu jsem přimhouřila oči, aby si přivykly a až po tom jsem se začala trochu porozhlížet. Nebyly tu okna, jen bílé holé zdi, jedno dveře se skleněným okénkem, pár židlí a postel, ve které jsem ležela.
V místnosti nikdo nebyl, pokusila jsem se vstát, ale zabránili mi v tom kožené popruhy, které mě držely připoutanou k posteli. Jako bonus, jsem měla spodní půlku obličeje zakrytou koženou maskou a z ruky mi vedla hadička až ke kapačce zavěšené nad postelí.
Protáhla jsem si prsty na rukách a ucítila, že mi něco vypadlo z ruky. Bylo to malé a byly na tom různé výběžky. Začala jsem to mačkat, až se po chvíli objevila korpulentní žena v bílých teplákách a tričku. Bylo na ní vidět, že je unavená, světlé vlasy, které měla před tím jistě v přísném drdolu, nyní připomínal Adriellin oblíbený účes, ale dej vlasy do gumičky a zkus je tam nějak udržet. O její unavenosti také vypovídali oči podlité krví a temné kruhy pod očima.
Chvíli mě pozorovala a poté přešla ke kapačce a prozkoumala její obsah.
„Nevím, co přesně si pamatuješ, ale způsobila jsi pěkný bordel. Teď jsi nadrogovaná sedativy, který nejspíš budou jen zmírňovat tvoje schopnosti." Povytáhla jsem obočí. Jaké schopnosti? O čem to sakra mluví?
„Ty si nic nepamatuješ?" Zavrtěla jsem hlavou. Žena chtěla začít mluvit, ale zarazilo ji zaklepání na dveře. Osobu jsem neviděla, jelikož mi žena zakrývala výhled.
„Tady to přeberu sám, Caroline. Běž se vyspat, vypadáš příšerně." Žena se uchechtla.
„To samé můžu říct o tobě. Co uši? Už se ti na ně Zaira kouknula?" Snažila jsem se zvednout hlavu, abych viděla na nově příchozího, ale jen co jsem trochu víc pohnula hlavou, začal se, se mnou točit svět, jako na pouťové atrakci.
„Prý jsem už v pořádku. Teď už jdi." Caroline kývla hlavou a odešla. K mojí posteli došel Samael Verin. „Tak, jak se má naše princezna?" Zeptal se s ironickým podtónem, který mu ovšem kazila jeho únava. Stejně, jako Caroline měl tmavé kruhy pod očima a na tvářích měl několik dní staré strniště.
Přitáhl si k mé posteli židli a chvíli mě pozoroval. Začínala jsem z toho být nervózní, za to on vypadal, že každou vteřinou zavře oči a bude dobrých několik hodin spát.
„Rivo." Řekl mé jméno a já hned vykulila oči. Jak to věděl? Jak se to mohl dozvědět? „Rivo Reedová, slibuješ, že když ti sundám ten roubík, tak nebudeš křičet?" Zná i moje příjmení. Takže to znamená, že už ví, z jaké jsem rodiny. Pomalu jsem pokývla hlavou, Samael se ke mně naklonil. Jednou rukou mi nadzvedl hlavu a druhou mi obratně rozepnul roubík a položil ho na stoleček vedle postele.
„Co se stalo?" Zeptala jsem se tichým a nakřáplým hlasem. Samael si povzdychl, založil si ruce přes prsa, ale až po chvíli se odhodlal k vyprávění.
„Po tom incidentu se prý probudili tvoje schopnosti banshee. Takový křik jsem ještě nikdy neslyšel. Vysklila jsi půlku domu a zabila několik slabších démonů. No a taky..." Na chvíli přestal a sáhl k mojí hlavě a pozvedl pár pramenů mých vlasů, abych na ně viděla. Zalapala jsem po dechu. Moje tmavě hnědé vlasy teď zdobily bílé a šedé pruhy.
„Jak?" Uniklo mi nakonec z úst.
„Víš, jak se říká, že můžou zbělat vlasy, v situaci, kdy se k smrti vyděsí? Mám pocit, že něco takového u tebe nastalo." Řekl to s jistou nadsázkou a pobaveností. K smrti vyděsit. Smrt.
„Adrielle." Řekla jsem jako odpověď, do očí se mi vlily slzy a jeho mírný úsměv povadl a nasadil kamenný výraz.
„Náš klan se usnesl, že její smrt, je dostačující trest pro tebe a tvou rodinu, za tvůj pokus o zabití následníků rodu Dagonů. Usnesení také obsahuje, že nyní patříš mně." Další jeho slova se ode mě vzdalovala. Celá ta situace se mi začala znovu přehrávat v hlavě a znovu viděla, jak Sargon zabil svou mocí mou sestru, za to, že se mě snažila zachránit. Vždycky jsem ji říkala, že je naprosto blbá. Ale její blbost nejspíš neznala hranic.
Po tvářích mi tekly slzy a díky tomu, že jsem měla připoutané ruce, jsem si je nemohla utřít, ani si zakrýt obličej. Nebyla jsem nijak nadšená, že brečím před ním.
Samael si povzdech a zvedl se ze židle. Vzal mou ruku a pomalu ji vyprostil z řemenů, nahnul se přes postel a vyprostil mi i druhou ruku.
Když jsem zvedla ruku, nemohla jsem se rozhodnout, jestli je lehká jako pírko, nebo těžká jako tuna kamení.
Pomalu jsem si otřela slzy z tváří a položila ruku zpět na deku.
„Nechci ty sedativa." Řekla jsem a snažila se o co nejvíc vyrovnaný hlas.
„Myslím, že to není dobrý nápad." Podotkl Samael a kouknul se, zda je kanila na svém místě.
„Já zase myslela, že vojáci sami nemyslí, jen poslouchají rozkazy." Tohle nebyla kousavá poznámka, byla jsem na něj prostě hnusná. Zamračil se na mě a já viděla, jak mu v očích začínají pulzovat rudé žilky.
„Ty sedativa zadržují tvůj křik a všechno s tím spjaté. Jestli ti je vysadíme, je víc než pravděpodobné, že se zase dostaneš do záchvatu. A jediný, kdo tě dokázal utišit, byla tvá matka, která tu teď, ale není." Ano, má matka. Pamatuji si, že ona jako jediná, dokázala stát a jako jediná se na mě usmívala.
„Vypadni." Řekla jsem přísně. Samael se opět přísně zamračil a mezi obočím se mu udělala vráska. Asi se mračil hodně často.
„Jen, aby bylo jasné. To, že se ten tvůj malý pokus o atentát vyřešil smrtí tvojí sestry, neznamená, že jsi volná. Z tohohle domu nevytáhneš paty, dokud to já nedovolím." Potichu jsem zavrčela.
„V tom případě jsi mě měl rovnou zabít." Podívala jsem se mu zpříma do očí. Očekávala jsem v jeho pohledu pobavení, ale bylo v nich jen odhodlanost a potěšení.
„To určitě ne. Tohle byl až moc dobrý obchod, na to abych tě zabil." Usmál se a vstal ze židle. Chvíli mě ještě pozoroval, ale už nic neřekl. Jen se otočil a odešel z místnosti.
Nezaklapl zámek, takže si myslí, že mě ty sedativa ovlivňují natolik, že bych neměla být schopná utéct.
Posadila jsem se na posteli a čekala, až se semnou přestane točit svět. Vytáhla jsem si kanylu z ruky a viděla, jak z gumové jehly teče průhledná tekutina.
Odkryla jsem deku a zjistila, že mám na sobě jen nemocniční košili. V tom se bude špatně utíkat.
Svěsila jsem nohy z postele a pomalu se dotkla země. Do nohou mě praštil chlad, ale taky malé jehličky. Jako kdybych svoje nohy dlouho nepoužívala. Postavila jsem se a opět se musela srovnat s otravným točením. Po pár nejistých krocích jsem stála u dveří, kde jsem se snažila přes skleněné okýnko a zkontrolovat stav chodby. Nikdo nebyl v dohledu, otevřela jsem pomalu dveře a vážně tam nikdo nebyl. Nebudu lhát, trochu mě to překvapilo.
Přes chodbu se táhly další dveře, Pokaždé jsem lehce nakoukla dovnitř. Většinou tam byli jen další pacienti, můj jackpot ovšem spočíval u dveří, kde spala Caroline. No, spala, je asi až moc sofistikovaně řečeno. Vypadala, jak přejetá slintající mrtvola.
Potichu jsem, otevřela dveře, které sice nepříjemně cvakly, ale s Caroline to ani nehnulo. Začala jsem prohledávat skříňky, přeci tady musí mít nějaké náhradní oblečení.
Náhradní doktorská uniformy byla precizně poskládané v malé šedé skříňce. Dokonce tu měla i spodní prádlo. Chudák ženská tu musí být snad dvacet čtyři hodin denně, když tu má takové zásoby oblečení.
Rychle jsem se převlékla, nasadila si její boty, které mi byly o číslo větší, ale k účelu postačí.
Vyšla jsem zpět na chodbu a opět se podívala na obě strany, jestli to se strážemi přeci jen nerozmysleli.
Vyrazila jsem doprava, chvíli jsem si připadala jako v labyrintu, ale nakonec jsem se dostala k výtahu. Opřela jsem se o zeď vedle výtahu, když se výtah otevřel, prošli dva muži v černých oblecích. Takže přeci jen si to se strážemi rozmysleli. Když poodešli, vlezla jsem rychle do výtahu a zmáčknula první patro. Hned, co se zavřeli dveře jsem se musela opřít, protože se mi vrátila závrať.
„Do hajzlu." Řekla jsem si pro sebe a otevřela oči. Díky čemuž se mi poskytl pohled na zrcadlovou stěnu ve výtahu.
Vypadala jsem jako smrtka. Moje vlasy byly z valné většiny šedé a bílé. Moje přírodní tmavě hnědá barva byla ta tam a zbylo tam jen pár proužků.
Moje bledá pleť se stala ještě bledší, oči jsem měla podlité krví a zlatý proužek v zelených očích silně pulzoval. Nejlepší kamufláž na světě.
Výtah se otevřel a naproti mně přicházel vysoký, plešatý strážce. Když mě uviděl, nadzvedl obočí.
„Zdravím." Usmála jsem se a rychle mu dala pěstí, což zablokoval a odstrčil mě zpět dozadu. Bohužel mi sedativa zrovna nepomáhali s koordinací a díky tomu jsem si málem vyvrkla kotník. Ustála jsem to. Strážce si rozepnul sako a odhalil mi tím, že sebou nosí elektrický tejzr. Rychle jsem mu sebrala z pouzdra, zapnula a zabořila mu ho pod bradu. Strážce sebou začal cukat a po chvilce padl k zemi. Jak padl, byla to celkem rána, a proto jsem vyrazila rychle pryč. Doběhla jsem k hlavním dveřím, otevřela je a vyběhla ven. Byla bouřka a byl silný déšť. Než jsem udělala pár kroků, začaly se po mě sápat páry rukou. Rychle jsem se vykroutila a vběhla přímo na déšť. Po pár vteřinách jsem byla promoklá až na kost, ale to nebyl můj nejlepší problém.
V hlavě se mi začal ozývat křik a v hrudníku mi začala tepat tupá bolest. Klesla jsem na kolena a křik i bolest se začali zhoršovat.
„Co to sakra je?!" Zakřičela jsem. Před očima mi začali běhat obrázky, obrázky se zrychlovaly, ale obsah zůstával stejný. Poslední výdech člověka, před smrtí.
Z hrdla se mi začalo ozývat kvílení, to samé, které jsem jako malá poslouchala od sestry a matky.
Kvílení nakonec přešlo v křik a přidal se pár pevných rukou.
„Říkal jsem ti, že není dobrý nápad vysazovat ty sedativa." A hned na to jsem ucítila ostré píchnutí v krku. Obrazy se začaly zpomalovat a nakonec zmizeli. Křik přešel zpět v kvílení a já se začala třást zimou.
Mokrých vlasů mi stékaly kapky od deště a před očima mi jasně žhnuly dvě rudé, démonské oči, které se přísně mračili.
„Zabij mě." Řekla jsem a můj svět se ponořil zpět do tmy.

Zdravím všechny čtenáře! 
Omlouvám se, že teď byla větší pauzu, ale začala mi vysoká škola a já tak nějak přešla na jinou VŠ, s lehce odlišným oborem, takže mi neuznali moc předmětů. A mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než si potvrdit svou genialitu tím, že budu dělat dva roky najednou. 
Tím pádem mám teď o dost víc předmětů, než klasický vysokoškolák a taky to zabírá o dost víc času. 
Díky tomu, budu muset snížit častější vydávání Královny Smrti, na jednou týdně a to ještě k tomu takhle o víkendu.
Doufám, že budete chápavý a neodradí vás to od čtení. 
Děkuji,

Fenris