Královna Smrti

43. kapitola

V tělocvičně na mě už čekala Ceridi. Trošku mě překvapila, čekala jsem mojí oblíbenou chůvu a ne ji. Procvičovala si základní chvaty u boxovacího pytle, jen jsem ji chvíli pozorovala, než jsem se nenápadně odkašlala.
„Je, ahoj. Čekala jsem, že dorazíš až později," urovnala jsi uvolněný pramen vlasů za ucho a usmála se na mě.
„Před chvílí jsem se probrala z kómatu, tak jsem si řekla, že se půjdu trochu rozcvičit. Dneska tu není Amaris?" stáhla jsem si z ruky gumičku a začala si zaplétat vlasy do copu.
„Dneska má volno, jsem tu jako záskok a slyšela jsem, že tvůj učitel je kus," mrkla na mě.
„Já myslela, že to táhneš s Lucienem," dopletla jsem cop a začala se protahovat.
„Nejsem naivní, Rivo. S Lucienem je to jen sranda. Jednoho krásného dne mu přidělí manželku, stejně jako Samaelovi," slyšela jsem to popíchnutí v hlase.
„Samozřejmě," usmála jsem se na ni a prokřupla si krk.
„Nechtěla jsem..."
„Neboj, taky nejsem naivní. Tohle je jen práce. Střílíš ráda?" podívala jsem na ni. Chvilku vypadala, že nad tím přemýšlí, ale nakonec na to kývla.

„Musíš dát nohy stejně, jako máš ramena, takhle," ukázala jsem ji postoj a trošku ji postrčila ruce výše. Ceridi vystřelila. Netrefila se sice do středu, ale aspoň se trefila do terče.
„Promiň, na střelné zbraně nejsem zrovna expert," pousmála se a předala mi zbraň. Postavila jsem se na její místo a pětkrát za sebou vystřelila. Přesně do středu. Ceridi se na mě koukala s otevřenou pusou a já jen pokrčila rameny. Uslyšela jsem, jak se otevírají dveře výtahu. Zajistila jsem zbraň a vytáhla z ní zásobník. Položila jsem ji na stolek a chvilku na ní koukala. Když dneska dopadnu dobře, tak si ještě půjdu zastřílet. Jen potřebuju sehnat Samaelovi fotky. Spoustu fotek.
Vyšly jsme s Ceridi ze střelnice. Hned jsem se usmívala, když jsem viděla Maxe.
„Vyspinkaná do růžova?" šibalsky se na mě usmíval, ale při tom jsem viděla jeho rychlý pohled po mém těle, aby se ujistil, že jsem uzdravená.
„Už jsem se vyspala i líp, díky za optání," objala jsem ho.
„Můžeš vyndat zbraně," podíval se na Ceridi, ta s lehkým odfrknutím poslechla. Přinesla tři zbraně. Max se nejdřív tázavě podíval na ní, pak na mě, pak zpátky na ní a já se musela začít smát.
„Tohle s náma nebude trénovat, že ne?" podíval se s jistou nadějí na mě. Já jen pokrčila rameny.
„Nevím, jak vidno všechny dohody s Dagony jdou mimo mě. Nevím, jak ses s nimi domluvil," vzala jsem si od Ceridi katanu a protočila ji v ruce.
„Chci trénovat s vámi, jsem dobrá a opravdu se budu snažit dohnat Rivu." Max jí věnoval svůj vyšinutý úsměv a vzal si od ní meč.
„Tak se předveď," pobídl ji, ale já se lehce zamračila, Max to viděl a pokývl mi hlavou, že bude něžný.
Ceridi se s úsměvem postavila naproti němu a vyběhla. Max se nehýbal, pozoroval její pohyby, až když byla skoro u něj, poodstoupil a nastavil Ceridi nohu, díky které zakopla a díky jejímu rozběhu udělala pár kotrmelců proti zdi, která ji zastavila.
„Nemám čas tady trénovat nějaké vojáčky dagonů, buď budeš dělat správnou ochranku, nebo sem pošli někoho jiného!" Ceridi na něj vykuleně koukala a pomalu se postavila. Kývla hlavou a šla si sednout na lavičku. Věnovala jsem Maxovi nabroušený pohled.
„Nemůžu za to, že neumí padat," začal se obhajovat a sám se začal teprve protahovat.
„Mám jí ráda, mohl si na ní být trochu jemnější," pokárala jsem ho a vytáhla katanu z pochvy.
„Ne, nemohl. Jsem tu kvůli tobě, ne žádným amatérům," ukončil toto téma a sám vytáhl katanu.

Za hodinu jsem ležela zpocená na zemi s pár řeznými ránami a plíce mi utíkaly z těla. Max utžel jen pár ran, ale stejně jsem mu dala trochu zabrat. I když je možné, že jsem si to jen namlouvala, protože oproti včerejšímu dnu jsem aspoň mohla chodit.
„Nebylo to nejhorší, už si tvoje tělo trošku vzpomíná, co?" Jen jsem kývla, protože se plíce stále nevrátily, tudíž jsem ani nemohla mluvit. Podal mi ruku a vytáhl mě na nohy.
„Vím, že jsi na mě šel zlehka," napomenula jsem ho a on se jen zazubil a pohladil mě po vlasech.
„Přeci tě nenechám trpět, jako včera. Vím, že tě nakonec musel odnést." Ten úlisný had! Jen, co se vrátím do formy, mu vypráším ten jeho selkyovský kožich! Nebo spíš šupiny.
Ceridi ke mně přiběhla a prohlídla si mě.
„Příští zastávka nemocnice," zahlásila a začala mě odvádět pryč. Zamávala jsem na Maxe a nechala se vést. Caroline už na mě čekala se Zairou, ta zhodnotila můj stav a hodila Caroline mastičku.
„Dneska mě nepotřebuješ, jen jí tím trochu potři," řekla a odešla. Milá jako vždy. Caroline si jen povzdechla, když si mě prohlédla.
„Tak mladá dámo, svléknout a lehnout," nařídila mi a já ji poslechla.
„Tváříš se, jako kdybych přišla ve stejném stavu, jako včera. Dneska jsem dokonce přišla po svých!" trochu jsem se bránila, ale Caroline problikly oči a se hned položila na stůl.
Mazání ran jsem už moc nevnímala, díky mastičce si dám pár hodin šlofíka a bude ze mě znovu nový člověk.

Sny občas dokážou člověku přivodit krásné probuzení. Opět jsem měla před očima umírající Adrielle. Prohrábla jsem si rukou vlasy a pomalu se svezla ze stolu. Caroline nebyla nikde v dohledu, ale nechala mi tu věci na převlečení.
Potulovala jsem se domem, obalená v zaschlé krvi, s rozcuchanými vlasy a oblečená do andělsky bílých bavlněných šatů ke kolenům. Zahnula jsem se za roh a do někoho vrazila.
„Pardon, neslyšela jsem nikoho jít," otřela jsem si čelo a vzhlédla jsem nahoru. Narazila jsem do Sargona. Výborně, protože den už nemohl být o nic lepší. Poodstoupila jsem od něj a lehce sklonila hlavu.
„Omlouvám se za svou nepozornost, pane," řekla jsem monotónním hlasem.
„Kde máš strážce?" zabručel Sargon.
„Inu, mám pocit, že můj orientační smysl v tomto domě je dobrý." Sargonovy neušel můj sarkastický tón a já se v mžiku vznášela ve vzduchu a narazila tvrdě do zdi. Hekla jsem bolestí. Výborně, Caroline mě zabije.
„Pro psi, jako jsi ty, se vždycky hodí mít někoho, kdo ho hlídá, zvlášť když to jsou nevychované čubky," zavrčel a já se jen usmála.
„Smutné, že někdo na tu nevychovanou čubku podepsal smlouvu," vyjelo mi to z pusy dřív, než jsem se nad tím zamyslela. Sargon mě odhodil do chodby a já se pomalu dostávala na nohy.
„Ano, to je opravdu smutné, ale nikde se nemluvilo o tom, že by se ti nemohlo přihodit nějaká nehoda," Sargon se začal usmívat a mě naskočila husí kůže. Jestli se na mě ještě jednou takhle usměje, tak zdrhám. Tohle už nikdy nechci vidět.
„Otče." Otočila jsem se a nade mnou se tyčil Samael. Inu, prostě skočím z bláta do louže, horší už to být přeci nemůže.
„Mám pocit, že jsem ti jasně řekl, že si ji máš držet na vodítku!" vykřikl na něj Sargon a Samael se jen o to víc zatvrdil.
„Vzhledem k tomu, že už není jen obyčejný asasín, ale následnice klanu, tak mi nepřišlo správné se k ní chovat jako k obyčejnému vězni," odříkal mu Samael a já jen protočila oči.
„Máme na ní smlouvu, i kdyby, tak může dělat kurvu pro ostatní strážce." Samaelovi zacukal sval v tváři.
„Postarám se o ní," odpověděl a začal mě sbírat ze země. Zastrčil mě za sebe a já měla sto chutí se o něj opřít.
„Ty se teď starej o svou svatbu a opovaž se jít znovu proti mně. Vlkodlaci nám dali až moc dobré podmínky a jejich bojovníci se nám budou hodit v boji pro té špíně," Sargon se začal uklidňovat. Samael jen kývl.
„Rozumím, otče." Sargon na něj mávl rukou a pokračoval ve své cestě. Samael se otočil a díval se na mě.
„Jsi celá?" optal se a zkoumal mé tělo.
„I kdyby, jakou půlku by sis radši nechal?" zazubila jsem se na něj a on si jen povzdychl.
„Jak jen ty tohle děláš?" povzdychl si a vyšel do chodby.
„Mám přirozený talent štvát lidi," pokrčila jsem rameny.
„Všiml jsem si."