Královna Smrti

21. kapitola

Nastala u mě opožděná reakce a já, až po několika sekundách zírání, jsem se převrátila na druhou stranu. Díky čemuž jsem spadla na ledovou podlahu. Aspoň jsem sebou stáhla deku, do které jsem se rychle zabalila a vstala.
Samael se rozvaloval po posteli jako líná kočka a já na něj nevěřícně koukala. Když si všiml mého výrazu tak nechápavě nadzvedl obočí.
„Děje se něco?" Stále jsem nedokázala mluvit. „Neříkej mi, že mi že jsi v šoku z té včerejší noci." Zamračila jsem se.
„Včera večer se nic nestalo." Řekla jsem přísně.
„Ale snad se z tebe nestala stydlivka. Minimálně včera, když jsi mi..." Nestihl domluvit, protože jsem po něm hodila polštář. Začal se smát a já rázným krokem mířila ke dveřím. Otevřela jsem a očekávala pohled na koupelnu. Místo toho na mě koukal strážný na chodbě.
„Děje se něco?" Zeptal se překvapený strážce.
„Sakra!" Zaklela jsem si spíš pro sebe a podívala se na nechápajícího Samaela.
„Hele, jsi v pohodě? Chováš se fakt divně. Nebouchla ses včera do hlavy?" Řekl posměšně a já ho jen přejela vražedným pohledem.
„Kde je koupelna?" Zeptala jsem se.
„Přece tady." Ukázal rukou na dveře na druhé straně pokoje. Přešla jsem pokoj a rychle se zavřela v koupelně. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Co je tohle za noční můru? Došla jsem k zrcadlu a viděla tam můj odraz. Vypadala jsem pořádně stejně. Jsem to pořád já.
„Tohle je určitě jen noční můra." Natáhla jsem ruku a dala si pořádnou facku. Nic. Povzdechla jsem si a nechala ze sebe spadnout deku.
Vlezla jsem do sprchového koutku a pustila ledovou vodu. Byl to šok, ale pořád jsem byla na stejném místě. Přepnula jsem na teplou vodu a aspoň se osprchovala.
Když jsem se vrátila zpět do pokoje, Samael už byl pryč. Trochu jsem si oddychla a poprvé si pořádně prohlédla pokoj. Byl laděný do černé, šedé a červené barvy. Stěny byly šedé, až na stěnu, kde byla postel. Ta byla rudá. Postel byla obrovská, ale musím uznat, že byla umělecké dílo. Rám postele tvořili různé železné propletence, které se v čele postele proplétaly nahoru po zdi.
Nábytek byl matně černý. Musím říct, že kdokoli tento pokoj zařizoval, má vážně dobrý vkus.
Přešla jsem k jedné komodě a otevřela první šuplík. Samaelovo spodní prádlo mi bylo k ničemu, takže jsem přešla k dalšímu šuplíku, kde jsem našla dámské spodní prádlo. Velikost se shodovala s mojí, nic jsem neřešila a sebrala si několik normálních kousků. Zbytek jsem chtěla na místě spálit.
Přešla jsem ke skříni, otevřela ji a mně se naskytl pohled na oblečení, které bylo hlavně v černé barvě. Někdo se trefil do mého stylu.
Vzala jsem první džíny a tričko, které se mi dostalo do rukou. Ze spodní přihrádky jsem vytáhla botasky a vyrazila prozkoumat tenhle kruh pekla.

Moje zkoumání ovšem překazil strážný, kterého jsem potkala, při záměně dveří.
„Madam." Řekl a pokývl hlavou.
„Mám trochu hlad. Skočím si pro něco do kuchyně." Zářivě jsem se usmála.
„Mohla jste mi říct, já bych vám to donesl." Odvětil mi monotónním hlasem.
„Chci se trošku projít." Řekla jsem mu stejným tónem hlasu.
„V tom případě vás doprovodím." Jen jsem protočila očima a vyšla chodbou. „Ehm, madam, kuchyň je na druhé straně." Podotkl strážný a já se otočila na patě a vydala se druhým směrem, jakoby se nic nestalo.
Došla jsem ke schodišti a podívala se dolů. Byla tam obrovská hala z mramoru a zdobený květinami.
Dole jsem se opět rozhlížela a přemýšlela, kde by mohla být schovaná kuchyně. Napravo jsem pootevřenými dveřmi uviděla jídelnu. Kde je jídelna, musí být i kuchyně. Vydala jsem se tím směrem a nemýlila se. Za jídelnou byla schovaná kuchyně a bylo tam celkem rušno. Ale jen, co jsem vešla, všichni vzhlédli a zarytě mlčeli.
Nadzvedla jsem obočí a najednou se ozval hlas.
„To tu mám snad dělat všechno sama nebo co?" Patřil starší korpulentní ženě, která nesla bednu se zeleninou. Pak si všimla mě a bednu rychle odložila a přispěchala ke mně.
„Co tady děláte, slečno? Něco se stalo?" Žena nasadila příjemný hlas, ale stejně na ni bylo vidět, že ji tyhle hrátky s postavením lezou krkem.
„Chtěla jsem se jen zeptat, jestli nemáte nějaké čokoládové lupínky a mléko." Lehce jsem se usmála.
„Určitě se tady najdou. Běžte se posadit a hned vám je někdo přinese." Nabídla mi žena.
„Já si to klidně udělám. Jen mi řekněte, kde to je a já si to vezmu sebou." Žena na mě vytřeštila oči a pak se podívala na strážce za mnou, který, jak jsem postřehla, pokrčil rameny.
„Ale božínku to ne, slečno." Usmála jsem se.
„Připomínáte mi Annie. Taky mi to nikdy nechtěla dovolit." Ženu opět zachvátilo překvapení.
„Kdo je Annie?" Tentokrát jsem pokrčila rameny já a přešla jsem k obří lednici, kde jsem chvíli hledala mléko. Pak jsem začala prozkoumávat poličky, abych našla misku a pohlédla jsem zpět na ženu, která na mě nyní vyděšeně zírala.
„Můžu se zeptat, kde jsou ty lupínky?" Žena ke mně hned přispěchala a z horní police vyndala čokoládové lupínky. Výborně, snídani bych měla vyřešenou.
„Děkuji." Usmála jsem se na ženu a s miskou a lžící jsem se vydala z kuchyně. Došla jsem zpět do mramorové haly a znovu se rozhlížela a při tom jedla lupínky.
„Kam šel Samael?" Zeptala jsem se strážného.
„Pán má schůzku se svým bratrem v pracovně. Přejete si jej navštívit?" Usmála jsem se.
„Ach ano, to bych si velice přála." Strážný pokývl hlavou a vedl mě. Díky bohu, pracovnu bych asi sama nenašla.
Strážný mě dovedl k masivním dveřím ze dřeva a zaťukal.
„Ano?" Ozval se hlas.
„To jsem já." Řekla jsem hlasitěji.
„Pojď dál." Ozval se Samael. Strážný mi otevřel dveře. Naproti dveřím byl obrovský pracovní stůl, za kterým seděl Samael a vedle něj seděl jeho bratr Lucien. Oba se na něco dívali do počítače a culili se při tom.
„Tak jak se má moje budoucí švagrová?" Lucien vstal a šel se, se mnou přivítat. Objal mě a políbil na tvář.
„Švagrová?" Trochu jsem se zděsila. Lucien zase nechápavě pohleděl na Samaela, který se jen uchechtl a řekl historku s tím, že jsem se praštila do hlavy. Lucien se zasmál.
„Ty mě, ale lekáš. Už jsem si myslel, že se chceš vyvléct ze svatby s mým bratrem." Svatba? Se Samaelem? Jasně! Já jsem umřela a šla jsem do toho nejhoršího kruhu očistce, co existuje.
„Tak času mám na to, když tak ještě dost, ne?" Pokrčila jsem rameny.
„No, myslím, že týden není moc dlouhá doba." Podotkl Samael a vstal od stolu a došel k nám.
„Už ses rozhodla, kdo ti půjde za svědka?" Zeptal se mě Lucien, který vypadal až nepřiměřeně nadšeně.
„Jasně, že Adrielle. Sestra by mi neodpustila, kdybych si ji nevzala za svědka." Samael se zasmál.
„To si dokážu představit." Podíval se na bratra.
„Tak švagrová. Kdy spácháme rozlučku se svobodou?" Jen jsem se uchechtla.
„Myslím, že rozlučku s tebou si klidně nechám ujít." Lucien se urazil a podíval se na bratra.
„V tom případě to nemine tebe." Samaelem projel šok. Jen si to pěkně užij. Vyplázla jsem na něj jazyk a jeho oči mi dávaly najevo, že za tohle ještě zaplatím. Jen jsem se zasmála, ale najednou ve mně něco hrklo. Zalapala jsem po dechu.
„Zlato, co se děje?" Samael mě vzal za ruku a druhou mi přejížděl po zádech.
„Švagrová, snad už nejsi v tom! Na strejdu se ještě necítím." Vtipálek v každé situaci, ale něco mě trklo. Narovnala jsem se a podívala se na ně.
„Jak se jmenuju?" Zeptala jsem se jich. Oba na mě dívali, jako kdybych se zbláznila.
„Přeci tak, jak tě pojmenovali rodiče." Řekl trochu rozrušeně Samael.
„A to zní jak? Řekni moje jméno!" Křikla jsem na něj. Odstoupila jsem od nich a rozhlížela jsem se po místnosti.
„Zlato, neblázni. Tohle nejsi ty." Samael ke mně znovu vykročil, ale já hned na to odstoupila.
„Tohle je iluze. Je to jen iluze."Začalo se mi o něco hůř dýchat a příšerně mě bolela hlava.
„Ne, tohle je skutečnost. No tak uklidni se a nech si pomoct." Jen jsem se ironicky uchechtla. Jasně, najednou mi všichni chtějí pomáhat.
Došla jsem ke stolu a uviděla nůž. Jen jsem si povzdechla. Teď nebo nikdy. Vzala jsem nůž do ruky a rychlým pohybem jsem si ho zapíchla do stehna.

Otevřela jsem zprudka oči. Naproti mně stál Samael a Zaira.
„Bude vám to stačit, pane?" Zeptala se ho úlisným tónem. Samozřejmě, byla to iluze. Ta zasraná čarodějnice mě dostala do iluze.
„Naprosto." Odpověděl jí s úsměvem Samael. Dýchala jsem jak zběsilá a přehrávala jsem si v hlavě, co se vlastně stalo. Ale ne. Celé mé tělo prostoupil strach a Samael si to moc dobře uvědomoval.
„Teď teprve začne ta pravá zábava." Usmál se a spolu s čarodějnicí opustili mou celu.