Královna Smrti

42. kapitola

Probuzení nebylo nijak příjemné, jen jsem trochu pohnula rukou, celým mým tělem projela bolest. Bolest, která byla ovšem únosná od toho, co mi moje tělo dávalo najevo včerejší den. Pomalu jsem se posadila a rukou si přidržovala deku, kterou mě zakryli. Caroline seděla stočená na židli a klimbala. Vypadala vyčerpaně a mám pocit, že ji pěkně budou bolet záda, až se probere.
Slezla jsem ze stolu a zabalila se celá do deky. Nebylo tu zrovna teplo. Došla jsem ke Caroline a lehce do ní šťouchla. S trhnutém se probrala a pohlédla na mě krví podlitýma očima.
„Promiň, že tě budím, ale nemáš tu nějaké oblečení navíc?" omluvně jsem se na ní dívala a měla jsem chuť tu chudinku poslat ke mně do postele, aby se pořádně vyspala, nebo jí aspoň donést pořádnou dávku kofeinu.
„Co sakra děláš na nohou?!" vyjela po mě a vyskočila ze židle. Začala si mě rychle prohlížet, ale nakonec sama usoudila, že když dokážu sama stát, tak už na tom nemůžu být tak špatně.
„Prostě jsem se probudila a vstala," nevěděla jsem, co víc k tomu mám říct.
„Po tom, jak tě ke mně včera Samael přinesl, bys neměla být schopná vstát ještě tak dva dny... vy mě jednou zničíte. Já se tu o vás bojím a starám, abyste vůbec mohli chodit, a vy se pak zvednete a nejradši byste šli dál bojovat. Asi si řeknu a zvýšení platu, protože moje kofeinové zásoby se ztenčují." Caroline si pak už povídala spíš jen pro sebe a začala se štrachat v jedné skříňce, odkud vytáhla bílé tílko a šedé kraťasy. S radostí jsem se oblékla, i když mi bylo jasné, že teď vypadám jako přízrak, skoro celá v bílé, plus ty vlasy.
„Moc se omlouvám," pípla jsem jí v meziřečí, což ji i utišilo a znovu se na mě zadívala a začala si mě více prohlížet.
„Ty se neomlouvej. Pojď, musíš se najíst. Ta mastička není pro tělo dobrá, musíš doplnit energii." S tím se Caroline vydala ke dveřím a já ji následovala. Vedla mě malým labyrintem k výtahu, kterým jsem sem rozhodně nepřijela. Zmáčkla druhé patro a my jsme v tichosti jely nahoru. Výtah se otevřel uprostřed chodby a my vešli hned do protějších dveří.
„Hádám, že o jídelně pro zaměstnance jsi neslyšela," řekla ledabyle a já jen zavrtěla hlavou. Vešli jsme dovnitř, byla to obrovská místnost plná stolů a židlí a obrovským bufetem plný jídla. Jen jsem to jídlo uviděla, tak mi zakručelo v břiše. Caroline se zasmála a vykročila v bufetu. Nandala jsem si na talíř míchaná vajíčka se slaninou a nezapomněla si vzít na další talíř nějakou tu zeleninu a pečivo. Celé jsem to završila malým talířkem se třemi palačinkami s čokoládou. Lidé, co tam již byli, se na mě koukali pomalu jako na zrůdu, ale já byla vážně hladová.
Sedla jsem si ke stolu, kde už měla Caroline položený talíř s jídlem, rozhlédla jsem se po ní a viděla ji, jak přichází s dvěma velkými hrnky. Nepochybně v něm bylo kafe. A měla jsem pravdu. S úsměvem jsem nasála vůni kávy a pak se trochu napila. Nejlepší životabudič na světě. Caroline se pousmála a posadila se ke své snídani.
„Kolik je vůbec hodin?" venku byla pořád tma, ale při tom mi Caroline říkala, že mě Samael přinesl už včera, hádám, že jsem byla mimo maximálně deset až patnáct hodin.
„Jsou tři ráno, tahle jídelna funguje dvacet čtyři hodin denně. Chodí sem strážci na snídaně, nebo na večeře, podle toho, jak mají služby a taky tady chodí v noci spousty raněných, o které se musím starat, takže potřebuju přísun živin," odříkala a já pokývla hlavou.
„A to jsi na všechno sama? Myslím jako na všechny zraněné?" celkem mi to vrtalo hlavou, protože mě ještě neošetřoval nikdo jiný než Caroline. Ta se nad mou otázkou jen ušklíbla.
„Nejsem sebevrah, zlatíčko. Jsou tady i jiní i Zaira za mě občas zaskakuje, ale jelikož tu žiju, tak jsem nejvíc na ráně a nejvíc využitelná," povzdychla a skoro na ex vypila celé kafe, což mě trochu vyděsilo.
„Ty tady žiješ?" optala jsem se a vyškrábala jsem poslední vajíčka z talíře a přesunula se k palačinkám.
„Jak jsi asi poznala, nejsem démonka. Nebo spíš, ne úplně." To byla pravda, sice jsem Caroline řadila k démonům, ale něco na ní bylo jinak. Kývla jsem na ní hlavou.
„Jsi míšenka... démon a člověk," chtěla jsem se trochu ošít, protože jsem nebyla zrovna velký podpůrce, co se týkalo míšení lidské a démonní krve, ale asi by to na ní neudělalo velký dojem.
„Správně, dost dlouho jsem žila jako člověk a světe div se, už jsem studovala medicínu, když mě démoni objevili. Po pár jejich polemizacích o tom, co se mnou se podívali i na moje studijní předpoklady a moje výsledky při atestaci. Vrátili mě zpátky do školy, já dodělala medicínu a od té doby jsem tady," řekla skoro jako naučenou básničku. Chtěla jsem se zeptat na její rodinu, ale po chvilce mi ta otázka přišla směšná. Když si všimla, že dál už se vyptávat nebudu, mírně se pousmála.
„Takže se prostě rozhodli, že jsi užitečná a než, abys někde náhodou neudělala velké halo o démonech, tak si tě radši připnuli na vodítko," řekla jsem ve zkratce a ona vyprskla smíchy.
„Dalo by se to tak říct, ale je to velmi luxusní vodítko," mrkla na mě a mě se také zvedly koutky.
„A co ty? Něco jsem o tobě už slyšela, ale hádám, že celý tvůj příběh je zajímavější," zazubila se na mě a usrkla si ze svého hrnečku.
„Inu, nenarodila jsem se jako zrovna povedená banshee a tak mě můj tatíček začal učit tajům zbraní a boje. Všem řekli, že jsem umřela, měla jsem dokonce i krásný pohřeb a pak jsem přestala existovat aspoň jako oficiální člen rodiny, takže jsem taky skončila ne velice luxusním vodítku a zabíjela všechny, které jsem dostala za úkol. No a zbytek už asi znáš. Poslední úkol, co jsem dostala, se nepovedl a dost zvrtnul," přišlo mi až skoro fascinující, že mě samotné je to k smíchu, což působilo trochu děsivě, protože i těch pár lidí zmlklo a poslouchalo můj příběh a já se tam jako jediná smála.
„Ale teď už banshee jsi," podotkla Caroline.
„A ne zrovna dobrá. Neumím své schopnosti ovládat, probudily se až moc pozdě," odfrkla jsem si a dopila svou kávu a spokojeně se složila na židli.
„Dej tomu čas," pousmála se na mě Caroline a podívala se na hodinky, které ji spočívaly na levé ruce.
„A já se jdu pokusit ještě vyspat, prý máš dneska další trénink a já se na to musím připravit," zvedla se ze židle a odnesla svůj talíř s hrnkem na stůl, kde všichni odkládali použité nádobí. Po chvíli jsem se zvedla a odnesla své nádobí. Vyšla jsem ven z jídelny a chvíli se potulovala po domě. Lehce jsem doufala, že mi to tu třeba začne být povědomé a já najdu Samaelův pokoj, kde ještě pořád bylo určitě moje oblečení. Nakonec jsem ztratila trpělivost a zeptala se prvního strážce, kterého jsem potkala. Nebyl sice nadšený, ale navedl mě k hlavnímu vchodu, odkud jsem už věděla, kam mám jít.
Došla jsem do pokoje a potichu otevřela. Nevěděla jsem, jestli to byla jen síla zvyku, nebo se bála, že bych mohla vzbudit Samaela. Nejspíš obojí, protože Samael si spokojeně pochrupoval ve své posteli. Chvíli jsem na něj koukala, jak si spokojeně spí.
„Zírat na lidi, když spí je neslušné," řekl se zavřenýma očima a já trošku nadskočila.
„Proto v tom máš takovou praxi?" řekla jsem oprskle a vydala se do koupelny. Sundala jsem ze sebe oblečení, které mi Caroline propůjčila a v zrcadle jsem se dívala na svá zranění. Všechny modřiny byly pryč, stejně tak už jsem necítila pohmožděniny. Jen řezné rány ještě nebyly plně zahojené. Byly narůžovělé a pořád vystouplé. Jen jsem si povzdychla a vlezla do sprchy.
Zabalená v osušce jsem šla zpátky do pokoje a začala si vyndat ze šuplíků své oblečení.
„Neměla bys to tak přehánět," řekl mi potichu Samael.
„O tomhle bych si ráda rozhodovala sama," odpověděla jsem mu a začala na sebe navlékat spodní prádlo. Tím pádem osuška padla k zemi a Samael potichu zavrčel.
„V tom případě se zlepši. Nebaví mě se s tebou tahat na ošetřovnu." Něco jsem mu zamumlala jako odpověď a podle jeho tichého smíchu moc dobře pochopil, co jsem si říkala spíše pro sebe. S tím jsem vyšla ven a šla se připravovat do tělocvičny.