Královna Smrti

72. kapitola

Cesta do sídla Dagonů utekla rychle. Cesta domů se mi zdála, jako věčnost, ale cesta zpět bylo jako lusknutí prstů. Vystoupila jsem z auta a vešla do domu, jako kdyby to byl můj druhý domov, z čeho jsem měla velmi smíšené pocity.
„Nevím, jak vy, ale já si jdu ještě lehnout. Mám pocit, že jsme vám doma vypili snad doživotní zásoby chlastu," Lucien se unaveně usmál a začal se ploužit ke schodům. Na chvíli se před nimi zastavil, jako kdyby zvažoval, zda není nějaká cesta k němu do pokoje, aniž by musel zdolat všechny ty schody. Po pár chvílích mu došlo, že jiná cesta není.
Zůstala jsem stát dole se Samaelem a Sargonem, který se ke mně otočil.
„Až se dáš do pořádku, tak za mnou večer přijď," řekl unaveným hlasem.
„Otče?" Samael se na něj hned otočil, jako kdyby se chtěl taky účastnit.
„Ty ne, jen ona," odsekl a začal se ploužit podobným stylem jako Lucien do schodů. Samael se na mě podíval a já jen pokrčila rameny. Vím toho tolik, co on.
„Jdu si taky lehnout, oči podlité krví mi nesluší," oznámila jsem a dala se do schodů. V půlce schodů jsem pochopila, proč Lucien to zdolání tak zvažoval. Na chvíli mě napadlo, že si ustelu rovnou na schodech, ale myšlenka na moje záda po probuzení mě dotlačila až nahoru, kde moje oči spočívali jen na dveřích od mého pokoje. Bohužel ten krásný výhled mi zošklivila Gia.
„I když bych ráda řekla, že tě ráda vidím, tak to bohužel není pravda," řekla jsem a chystala se jí obejít. Chytla mě za ruku a přitáhla si mě k sobě. Začala nasávat můj pach.
„Hádám, že můj manžel tě viděl až moc rád," zavrčela potichu.
„Ani si nedokážeš představit ty jiskry v jeho očích, když mě viděl," odpověděla jsem teatrálně. Její stisk na mé ruce zesílil a já se už teď mohla těšit na hezkou modřinu.
„Okamžitě s tím přestaň, nebo poneseš následky." Zahlédla jsem, jak se jí začaly prodlužovat zuby, jako kdyby se chystala přeměnit, její oči tomu jen nasvědčovaly. Já si chtěla jít jen lehnout.
„Vážně? Pokusíš se mě znovu otrávit?" nadnesla jsem a uviděla v jejích očích šok. Takže to byla vážně ona.
„Mohla jsi umřít poklidnou smrtí, ale děláš to sama sobě těžší," promluvila, jak světice tenkým hláskem.
„Jak šlechetné, ale prozradím ti jedno tajemství, váš druh má jednu velkou slabinu, až moc se spoléháte na svoje emoce. Třeba takový Thomas... ten nakonec o takovou poklidnou smrt přímo prosil, ale chudák se jí nedočkal. A víš proč? Kvůli tobě. Dcera hlavy klanu se zapletla s bezvýznamnou nickou a její tatíček neměl na výběr, jediné, co mu zbývalo, bylo kontaktovat mě, abych ho toho problému zbavila, velice pomalu ho toho problému zbavila." Gia byla rozzuřená do ruda, kosti jí v těle začaly praskat, jak se snažila proměnit. Na rukou jí místo nehtů vyrazily drápy, které se mi zasekly do kůže. Odstrčila jsem ji od sebe a uskočila ke schodům. Potřebovala jsem jakoukoli možnost, abych mohla popřípadě utíkat. Fascinovaně jsem se dívala na její proměnu, protože málo kdo ji viděl kompletní.
„Promiň švagrová, ale kvůli tobě nemůžu spát," ozval se v chodbě Lucien a hned na to vystřelil na Giu. Byla to jen uspávací šipka, ale on na ní vážně vystřelil.
„Ty jsi právě vystřelil na svojí švagrovou?" nadzvedla jsem obočí v údivu a dívala se, jak se Gia pomalu vrací do své lidské podoby.
„Máme teď větší problém, na město se žene legie padlých andělů. Máme stav pohotovosti. Tak se na to připrav," Lucien, i když vypadal, že brzy padne do kómatu, byl už převlečený do uniformy a měl na sobě i popruhy se zastrčenými zbraněmi, ale moje mysl se odebírala jen jedním směrem, moje rodina. Musela jsem si dát facku. Lucien na mě překvapeně koukal.
Za chvilku jsem dole. Odběhla jsem rychle do pokoje, Lucien mezitím zvedl Giu ze země a odnesl ji do jejího pokoje. Rychle jsem se převlékla do uniformy, kterou mi dali bratři před tím, než jsme šli prozkoumat hnízdo padlých andělů. Stejně jako Lucien jsem si do popruhů zasunula moje zbraně, které jsem si přivezla z domova, nože a můj meč, který mi věnoval otec. Samaelův meč jsem nechala na stojanu. Vlasy jsem si stáhla do pevného culíku a vyrazila dolů.

Všichni strážci už byli nastoupení ve svých uniformách v řadě. Dokonce i ti v zácviku, což byla i Ceridi. Usmála jsem se na ní a spěchala za bratry do kanceláře. Samael štěkal rozkazy do telefonu a pak s ním třískl na stůl.
„Je jisté, že táhnou jen na nás?" zeptal se Samael a Lucien jen kývl hlavou. Samael se opřel rukama o stůl a chvíli všechno zvažoval.
„Dobře, obvolej všechny a chci tady mít hlavně Balthazara! Rozdej všem zbraně, rozmísti je po skupinkách kousek od sebe okolo domů. Chci mít, co nejvíc boje mimo dům!" Lucien kývl hlavou odešel z místnosti.
„Co můžu udělat?" zeptala jsem se, Samael zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.
„Pokud neznáš způsob, jak sem svolat, co nejrychleji všechny rodiny, tak asi nijak." Usmála jsem se, což ho rozhodilo.
„Zacpi si uši brouku," odešla jsem z místnosti a poradila to všem, co jsem potkala. Všichni nejdřív nechápavě koukali, ale po pár sekundách zvažování si uši vážně zacpali.
Odešla jsem ven na dvůr a chvíli nasávala vzduch, shromažďovala jsem svou energii, moje kůže začala šednout, můj pohled na svět se změnil a já cítila, jak se moje nohy odlepují od země. Když jsem byla v dostatečné výšce, nezbývalo mi nic jiného, než křičet z plných plic.
„Přijďte!" můj křik nesl jednoduchou, ale účinnou zprávu. Křik ustal a já se pomalu vrátila zpět na zem. Samael stál za mnou a potulně se usmíval.
„Budeš se držet u mě!" rozkázal, ale já nehnula ani brvou.
„Já budu mít svojí odboj," zašeptala jsem a podívala se na nebe, odkud se začali snášet moje sestry, všechny banshee, které byly v dosahu mého volání taky musely přijít, protože jsem jejich budoucí následnice klanu.
Všechny byly v šedých kožených oblecích, podobném tomu mému. Jen, co dotkly země, poklekly přede mnou.
„Slyšely jsme tvé volání, naše budoucí," řekly jednohlasně. Pokynula jsem rukou, aby povstaly.
„Potřebuju, abyste dnes křičely, jako nikdy v životě, protože dnes bude spoustu mrtvých, a většina z nich padne mrtvá naší rukou!" Vytáhly meče a stejně jako mě se jejich kůže, vlasy i oči začaly měnit.
„Pro naší královnu, pro naši zemi a pro jejich smrt!" Vykřikla jsem a ony s jásotem vykřikly k oblakům s příslibem smrti padlým andělům.

Ahoj lidi, 
asi se ptáte, co se semnou poslední dobou děje. Inu, nechci se vymlouvat, ale nedokázala jsem psát, měla jsem toho hodně a nemohla jsem si ani odpočinout, natož myslet na psaní. 
Nebudu vám slibovat, že se to teď nějak extra zlepší, budu se snažit, to ano, ale určitě nemůžu slibit třeba kapitolu každý den, nebo aspoň obden. 


Každopádně děkuji všem novým čtenářům za jejich vyjádření nadšení nad mým příběhem a mým dlouhodobým čtenářům děkuji za vaši trpělivost a podporu. 
Určitě to spolu dotáhneme až do konce! 


Vaše Fenris
(Co se jde vrátit teď hned ke psaní, abych vám sem mohla zase brzy něco přidat :) )