Královna Smrti

68. kapitola

Po zašití mých zad, doprovázený monologem od Caroline a mým pokáním jsem byla za přísného dohledu odvedena do pokoje, kde jsem si musela lehnout a odpočívat. Byla pravda, že jsem po chvíli vážně usnula. Slyšela jsem jen občas, jak se otevírají a zavírají dveře. Ano, potřebuji totiž chůvy.
Po několika hodinách, se dveře opět otevřely a zavřely, ale dotyčný zůstal uvnitř. Otočila jsem se a posadila se. Pohlédla na Samaela, který stál u nohou postele a měl ve tváři vepsaný starostlivý výraz.
„Udělala to, protože tě ze mě cítila," řekla jsem mu a on se na mě podíval. Samael si prohrábnul rukou vlasy a posadil se na postel.
„Já vím," odpověděl tak na jednu nevyřčenou otázku. On si moc dobře uvědomoval, že vlkodlaci mají velice silný čich a dokáží i vyčmuchat, kdo má s kým poměr. Sesunula jsem se k němu a vzala ho za ruku.
„Jak to chceš řešit?"
„Jak bys to řešila ty?"
„Můžu jí zabít," navrhla jsem možné řešení a Samael se usmál.
„Otec by tě nechal na místě popravit," jeho úsměv povadl a podíval se na měsíc, který zářil na nebi.
„Tak? A jaký je váš nápad, vaše veličenstvo?" Samael si jen povzdychl, ale věděla, jsem, že má plán.
„Gia nic neřekne, není tady dost dlouho, nemá tu zázemí a nebyla mou družkou dost dlouhou na to, aby se jí tu někdo zastal. Moji strážci jsou věrní mě. Takže, i kdyby někdo něco věděl, tak nic neřekne, ale je to jen otázka času, než si bude moct začít vyskakovat," Samael si mě k sobě přitáhl a jen potichu zasyčela, přitáhl si mě totiž rukou na mých zádech. Rychle dal ruku pryč a podíval se na triko, jestli náhodou nepřetrhl nějaké stehy. I kdyby je přetrhl, tak ke Caroline nejdu, to už radši půjdu za Zairou.
„Zítra za tebou přijdou Tahirovi," překvapeně jsem se od něj odtáhla.
„Proč?" nechápavě jsem naklonila hlavu, vždyť jsme jí už dostali od padlých andělů.
„Chtějí ti poděkovat," řekl Samael a málem vyprskl smíchy, když viděl můj nechápající obličej.
„Aha, mám čekat něco speciálního, nebo to bude jen slovní poděkování a budu se moc vrátit ke svému životu v posteli?" zeptala jsem se.
„Záleží, jestli se v posteli budu moct připojit," zavrněl a políbil mě. Polibek jsem mu oplatila a zavrněla mu do ucha. I když na něm bylo vidět, že by se nejradši přidal, tak se odtáhl a zvedl se z postele.
„Tímhle stylem se k nikomu připojovat nebude," řekla jsem mu a praštila sebou do postele.
„Budeš mí vítat s otevřenou náručí," zasmál se a odešel. On prostě jen tak odešel! Zavrčela jsem do polštářů. Snažila jsem se v posteli nějak uvelebit, ale nešlo to, nemohla jsem usnout, protože to, co by mi mohlo pomoc, si to před chvílí odkráčelo ze dveří, jako kdyby se nechumelilo!

Ráno pro mě přišel Lucien, myslel si, že spím, ale když se ke mně naklonil a viděl plně otevřené oči, podlité krví, tak uskočil minimálně metr od postele.
„Vypadáš jak mrtvola!" obvinil mě. Sedla jsem si a podívala se na něj.
„Tak lehce se mě nezbavíte." Oznámila jsem mu a teprve teď si uvědomila, že už je ráno.
„To je dobře, v zařizování pohřbů nejsem dobrý, vždycky se to v něco zvrhne," uchechtl se a posadil se na židli.
„Já už jeden pohřeb měla, bylo to celkem milý, měl by sis vzít inspiraci." Lucien se zamračil a já na něj vyplázla jazyk. Zvedla jsem se z postele a zalezla do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu, převlékla se do každodenní pestrobarevné černé a vyrazila s Lucienem na snídani.
Sešli jsme dolů do jídelny a já se chtěla okamžitě otočit na patě a jít do jídelny pro zaměstnance, i kdyby mě tam měli zase otrávit. U stolu seděli všichni, Nima, Sargon, Samael s Giou a pak tam byly dvě zbylá místa pro mě a Luciena.
„Výborně, jsme tu konečně všichni," prohlásila Nima a z kuchyně se začalo nosit jídlo, hory jídla. Posadila jsem se vedle Luciena a nenápadně se koukala jen na svůj talíř. Nechtěla jsem začít svůj den rozhovorem se Sargonem nebo Nimou, minimálně ne před tím, když jsem ještě ani neměla kafe.
„Jak se daří tvým zraněním, drahoušku? Slyšela jsem, že tě ty okřídlené pijavice vážně poranili." A tolik k mému přání o nemluvení. Nima se na mě zářivě dívala, ale já jí ten úsměv ani za nic nevěřila.
„Caroline se o mě postarala, tudíž mi bude stačit pár dnů, děkuji za optání," oplatila jsem jí falešný úsměv.
„Jsem ráda, že mí synové neutržili tak vážná zranění, možná ještě pořád nejsi ve své bývalé formě?" s úsměvem mi nalila kávu a já měla chuť jí ho chrstnout na ten zmalovaný obličej.
„Utkala se s kapitánem legií. Kdybychom se s ním utkali my dva, vypadali bychom možná i hůř," řekl Samael a to zaujalo Sargona.
„Stihli jste z něj dostat nějaké informace?" Samael zavrtěl hlavou.
„Riva se s ním vypořádala, aby mohla zachránit Iru." Sargon se na mě podíval, abych potvrdila Samaelovi informace.
„Něco řekl," oznámila jsem jim a všichni se ke mně otočili. Samael se na mě koukal, trochu ukřivděně.
„Co?" zeptal se Sargon.
„Říkal něco o tom, že ona se blíží a pak bude s tou naší špínou konec," řekla jsem jim a napila se kafe.
„Ona?" zopakoval Sargon a já kývla hlavou.
„Kdo je ona?" zeptal se Lucien.
„Generálka andělských vojsk, která si v pekle vytvořila trůn z démoních kostí," Sargonovi oči začaly zářit, stejně jako všem démonům u stolu. Cítili se ohrožení. Gia se zájmem pozorovala situaci, až její pohled doputoval ke mně. Stále tam byl ten pohled, který bych ji nejradši sundala svou pěstí.
„Rivo!" Všichni jsme se otočili za tím hláskem. Mezi dveřmi jsme uviděli malou Iru, která se usmívá od ucha k uchu. Rozběhla se ke mně a pevně mě objala kolem krku. Zdvihla jsem ji do náruče a pořádně jsi k sobě přitiskla.
„Snažili jsme se jí zkrotit, ale jen, co auto zastavilo, tak vyběhla jak neřízená střela," ozval se Balthazar, který přivedl celou svou rodinu, manželku Violet a oba své syny Colea a Viktora.
Tak proto ta rodinná idylka po ránu. Věděli, že přijedou už ráno. Chtěli, aby to vypadalo, že se máme všichni rádi a hlavně, že tu mají rádi mě.
„Balthazare, jsme rádi, že jste dorazili," Sargon se usmál a šel se všemi přivítat, stejně tak jako ostatní. Já pořád držela Iru v náruči a ona se na mě se zájmem koukala a uculovala se.
„Zdálo se mi to obě," řekla a zachichotala se. Všechny to zarazilo a já snad i cítila, jak všichni natahují uši.
„Vážně? A nechceš jít se mnou do zahrad, abys mi to mohla vyprávět?" nabídla jsem jí a ona s úsměvem kývla hlavou. Gia k nám přišla a pohladila malou Giu po zlatých vlasech.
„Tak ty jsi ta maličká princezna, kterou jsme zachránili, ráda tě poznávám, jsem Gia," usmála se na ní a natáhla k ní ruku.
„Tys mě nezachránila, ale Riva," slezla na zem, vzala mě za ruku a doslova mě odtáhla pryč z jídelny. Asi začnu mít ráda malé děti.
Došla jsem s Irou do zahrad, kde jsme se chvíli jen procházely, povídaly si o našich koníčcích, obě máme moc rády historické knihy, hlavně ty z dob, kdy o nás lidi neměli ani nejmenší tušení a lovili nás.
„Ty nechceš vědět, co se mi zdálo?" zeptala se mě trochu zmateně. Jen jsem pokrčila rameny.
„Až mi to budeš chtít říct, tak to řekneš," moje odpověď jí šokovala. Věděla jsem, že vědma jako ona se jen tak nerodí. Tohle dítě bylo pro klan čarodějů učiněné požehnání od Lilith, ale pro ni samotnou to možná bylo prokletí. Její rodina prosperovala na jejich vizích a všechno, co viděla, tak musela říct.
„Vídala jsem tě ve snech i ve vizích už dřív, ale teď tě vidím skoro pořád, jako kdybys byla střed, který všechno rozhodne," její hravá nálada zmizela a ona našla nejbližší lavičku, na kterou se posadila. Neviděla jsem v ní teď tu devítiletou dívenku, teď to byla vědma.
„Nikdy to není jen o jednom člověku," posadila jsem se k ní.
„Zdálo se mi o válce, která se blíží. Tys byla v její středobodu, ale válka se pořád měnila, stejně jako ty." Věděla jsem, že vize nikdy nejsou ustálené, můžou se měnit na základě rozhodnutí, které lidé udělají.
„A co mám udělat proto, abychom válku vyhráli?" Ira si začala třít ruce o sebe, jako kdyby mrzlo, ale počasí ukazovalo opak.
„Musíš překonat smrt," oznámila mi.
„Tu jsem myslím překonala už několikrát," zamyslela jsem se a začala přemýšlet, kolikrát jsem už málem umřela.
„Tohle bude jiné, od toho se odpíchne tvůj osud. Buď tě pozře, nebo ji přijmeš a to tě změní," její slova mě zamrazila. Její hravá nálada zmizela úplně a to se mi nelíbilo.
„Chceš, abych tě propašovala do knihovny Dagonů?" nabídla jsem jí a její oči se z čista jasna rozzářily. Vzala jsem ji za ruku a přidala se do jejího skákavé chůze. Ira se začala hihňat, jako kdyby před chvílí o žádné válce nemluvila, jako kdyby všechno to, co válka přinese, nemělo nikdy přijít. 

Ahoj! :D 
Inu, moje pauza byla celkem delší a popravdě mám teď menší spisovatelský blok, kterého se doufám velmi brzy zbavím, protože se mi líbí, že se tahle povídka dala pěkně do pohybu, čtenářů přibývá a já dneska měla málem infarkt, když jsem viděla, že má na kontě už přes 21k přečtení! Moc vám děkuji a doufám, že to se mnou vydržíte až do konce. :D 

Jinak, státnice se povedli, jsem teď už oficálně Bc. (blbec jsem a blbec zůstanu :D ) Teď už na mě čeká "jen" Mgr. takže věřím, že všechny zkouškové budou velice plodné. 
Každopádně, doufám, že se vám kapitola líbila a popravdě nevím, kdy přidám další, jelikož tenhle a příští týden bude velice hektivní. Byla jsem minulý rok požádána, abych dělala své kamarádce svědkyni na svatbě a ono už je to tady! :D Takže příští týden budu svědčit v kostele. :D (Doufejme, že nedojde k samovznícení :D ) Ale určitě se vám tu neodmlčím na rok nebo tak nějak. :D 
Vaše, Fenris