Alexis [DOKONČENO]

50. kapitola

Budu ráda, když se podíváte na mou novou storku--->. Second_Story
Věřím, že pokud máte rádi Alexis, tak se vám taky zalíbí:))

Kapitola je pro dvě skvělé holčiny, které mi udělali radost jejich komentářem

Thomas

Nikdy bych neřekl ,že budu brečet před vlastním otcem. A nebo vůbec na veřejnosti. Ale když jsem ji viděl tak to nešlo jinak. Neměl jsem tam chodit, kdyby jsem tam nešel tak určitě nespadne.

Nebo možná kdyby jsem jí tenkrát neseřval a neuhodil. Vyčítal jsme si to ještě dlouho potom. Vlastně jsme to nikomu neřekl. Měl jsem normální záchvat breku. Řval jsem jak malá holka. Muselo to působit divně, když rodiče o nás nevěděli. Jenže to mě v tu chvíli vážně nezajímalo.

Odtáhl jsme se od táty a vycházel schody ,že odejdu. "Thomasi! Takhle nikam nepůjdeš! Jsem tvá matka, v tomhle stavu tě nikam nepustím!"

Ignoroval jsme svou mámu a šel dál . Cestou jsem stihl kopnout do lavičky, ale nedošlo mi, že to bude bolet. Já jsem tak nasranej!

Ona o Gabi nevěděla tak jsem ji nemusel tak seřvat! Nemohla to vědět. Ale já nemohl vědět co se jí stalo takže na mě taky nemusela řvát. Schodil bych to na Arčího ,ale Arčí nezavinil to ,že jsem nervák.

Ano, jdu si v březnu po ulici jen v košili a džínách ,ale to je to poslední co mě zajímá. Prohrábl jsme si nervózně vlasy a měl chuť si je vytrhat.

Chodil jsem po městě jako debil.

---------

Uběhly dvě hodiny od toho incidentu. Šel jsem domů a ted sedím na posteli a přemýšlím. Jsem vážně vůl. Rodiče už přišli a táta byl naštvaný, takže mě ignoroval a to mi vůbec nevadilo. Máma se chvíli snažila o konverzaci, ale pak jsem ji ujistil, že jsem v pohodě.

Vstal jsem z postele a ze židle sebral mikinu.
Vzal jsem si mobil, rozloučil se s rodičema a šel směrem do nemocnice.
Svítili pouliční lampy a celkem přitahovalo. Ještě ,že mám tu mikinu.

Prošel jsem parkem, kde pár důchodkyň venčilo psy a nebo různé partičky co posedávaly na lavičkách.
Za parkem jsem zahnul doleva a stačilo přejít velký most. Večer vypadal strašidelně. Takový opuštěný.

Za mostem už byla vidět velká osvětlená nemocnice. Trochu jsem zrychlil a nakonec se rozeběhl. Přeběhl jsem písečnou pěšinku a u vchodových dveří spatřil její rodiče.
Když nasedli do auta, znovu jsem se rozešel. Při vstupu do nemocnice mne ovanul teplý proud vzduchu.

U recepce seděla postarší paní, kolem padesáti let. ,,Dobrý den, dnes sem přivezli takovou blonďatou dívku, jmenuje se Alexis. Mohu za ní?" Paní si mě prohlédla, chvíli divně koukala a pak začala mluvit. ,,Kdo jsi mladíku? Jsi z rodiny?" Tak jo...... ,,Jsem její přítel." Rty se jí rozšířili do úsměvu. ,,Asi bych neměla, ale leží v prvním patře v pokoji číslo osm A."
,, Děkuji vám moc!"

Byl jsem šťastný, že mi na to skočila. Vyběhl jsem schody po třech a začal hledat pokoj.
7A,7B,7C... Tady to je, 8A!

Radost mi zkazil papírek na dveřích.
Stálo na něm: Bez povolení doktora nevstupovat!!
Takže jsem si sedl na lavičku před pokojem a čekal než přijde nějaký doktor.

Který jako naschvál nepřišel.

Už je to padesát Kapitol!!!! Děkuji, že to stále čtete...

Tahle kapitola je sice nic moc, ale nechci hnedka zase psát z pohledu Alexis:D

Jinak budu ráda, když se podíváte na mojí novou Story. Jde tam o to, že hlavní hrdinka nesnáší to, jak mají všechny postavy v knihách skvělé životy, ale skutečnost je jiná:)------- (Real) Life------
Je to taky FF na bratry Grierovi:) (Nash+Hayes)