Alexis [DOKONČENO]

56.kapitola

Děkuji moc za 16k hvězdiček😭😭💓

Pro: KarolnaHonysov -book-is-my-life- (promiň, nejdeš označit:() KarolnaHonysov adel0w0benesova ravenhorse Mikous KaterinaForever

Ani jsem se nenadála a už tu byli. Zaslechla jsem to díky tátovi, který je vítal a taky díky Roniemu, který štěkal na celý dům. A máma mezitím vůbec nepřišla, takže kdyby mi Thomas nenapsal, tak tady vážně pořád ležím. Argggg..... Ale děkovat mu teda nebudu.

Otevřela jsem oči a posadila se, poněvadž od té doby, co jsem se převlékla, jsem se z postele ještě nezvedla.

Musela jsem se rozkoukat, poněvadž jsem měla trochu zamlženo před očima. Popadla jsem berle a se zvukem, který se ozýval vždy, když jsem se berlemi dotkla země a odstrčila se, vyšla z pokoje. Došoupala jsem se ke schodům a cestou prosila všechny Svaté, abych nespadla. U schodů jsem naštěstí potkala bratra. Hodila jsem na něj jeden ze svých hrozně sladkých pohledů. Ušklíbl se nazpět a po chvíli už mě držel v náručí. ,,Jsi nějaká tlustá."

Grimasou alá *rly nigga?* Jsem vyjádřila svůj názor dostatečně. ,,To možná bude tou sádrou, bratříčku můj milovaný." Dole mě položil na zem a jedna věc mu nedošla. ,,Berle bráško." Jak ráda ho provokuju. ,,Donesl jsem tě dolů! Co víc jako chceš?" Rozhodil rukama.
,,Ty berle." Začínám se bát, že tam nedojde. ,,Ale já už nahoru nejdu." Jen se usmál a vyrazil do obýváku, kde už byl Thomas i jeho rodiče.
,,Hajzle!" Zašeptala jsem, aby to neslyšeli rodiče. Ale kluk v černém tričku a černých kalhotách mě naprosto ignoroval. Jak kdyby šel na pohřeb!

Vlastně to bude můj pohřeb....

Velmi neohrabaně jsem se zvedla a doskákala jak hromotluk do obývacího pokoje. Na pohovce seděla vedle mamky ta Thomasova, vedle ní její manžel a vedle mamky seděl z druhé strany můj taťka. Thomas seděl vedle jeho táty a moje sestra seděla na koberci a něco vytvářela. ,,Dobrý den!" Upoutala jsem na sebe svou pozornost a nečekaně se všichni otočili. ,,Ahoj Alexis! Po kolikáté Ti říkám, aby jsi nám tykala!" Zasměje se jeho otec. ,,Omlouvám se." Všichni mě pozdraví a čekají, že si k nim sednu, ale jsou naprosto na omylu. ,,Kde je prosím vás můj milovaný bratříček. Mám hroznou chuť ho obejmout." Usmívala jsem se jako nějaký psychopat, ale svého bratra chci opravdu obejmout....Kolem krku!

,,Šel do kuchyně." Tenhle hlas mě naprosto vykolejí. Jeho hlas.... Chvíli čumím na černovlasého kluka, než mě osloví mamka, zda jsem v pořádku.

Ne nejsem!

Mám obrovskou chuť to na ní zakřičet. Dala jsem klukovi kopačky pro nic za nic, takže doprdele nejsem!

Odskákala jsem do kuchyně, kde skutečně byl můj bratr, ale já už neměla nejmenší chuť mu něco dělat. Sesunula jsem na židli a koukala na na ledničku se společnými fotkami. Nevím ani proč. Asi jsem chtěla být zase malá holčička, která neřeší vztahy ani nic podobného. Všichni chtějí dospět, chtějí kluka, chtějí pracovat, chtějí se odstěhovat od rodičů, ale nevědí, že život není tak lehký... Jsou totiž mladí a taky naivní...

Nad čím to doprdele zas přemýšlíš?!

Bratr mě pozoroval a nejspíš si žádal vysvětlení. ,,To je jedno. Pojď připravíme věci na oběd." Pobídla jsem ho a zvedla se, abych připravila příbory.