Alexis [DOKONČENO]

51. kapitola

Alexis

Měla jsem sto chutí zakřičet na mámu ať zhasne, když mi došlo, že nejsem doma. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Nemocniční pokoj.....Super. Ale aspoň jsem tu sama a žádná stará babička. Stěny byly nečekaně bílé a vše okolo taky. Z okna jsem mohla pozorovat ruch venku. Svítí pěkně slunko a já musím trčet tady.

Podívala jsem se sama na sebe a všimla si, že se nemůžu hnout. Kotník jsem měla obvázaný, jinak to vypadalo v pohodě. No v "pohodě".
Záda mě bolela, ale dobrý. Musím vypadat hrozně... Vzpomínám si jak jsme jeli v sanitce a pak jsem odlétla do říše snů....The end.
Kolik operací jsem asi podstoupila?

Pomyslela jsem si.
Když mi došlo, že tady bude asi pořádná nuda, zazvonila jsem na sestřičku. Ta se objevila do minuty. Měla na sobě modré krátké šaty, mohlo jí být tak osmadvacet a ty šaty byly spíše jako delší tričko. Čekala jestli začnu mluvit a očividně jí to moc nebavilo.
,,Jo, dobrý den, nevíte náhodou jestli tu není má rodina?" Řekla jsem sestřičce bez ohledu na to, že si asi myslela kdo ví co. ,,Vaše rodina odešla před chvilkou, prý se vrátí za dvacet minut, ale čeká tu na vás váš přítel."
Je vážně divný, když vám někdo takový vyká. Jako je asi o deset let starší, ale i tak.

Než mi došlo, že přítele nemám, tak jsem jí na to kývla. Můj přítel? Toho jsem měla naposledy před půl rokem, takže co by tu dělal? Ozvaly se kroky a já svůj pohled přesunula na dveře.

To ale není můj přítel.... Takže?

,,Co tu chceš Thomasi?" Řekla jsem lhostejně a dál přemýšlela proč se nazval mým přítelem. ,,Taky tě zdravím." ,,Ale já tebe ne. Potřebuješ něco?" Ještě než mě po příjezdu odvezli na sál, uvědomila jsem si, že mi za to vlastně stojí, a že šlo opravdu jen o úlet. Z obou stran.
,,Přišel jsem se za tebou podívat. Vadí to?" ,,No až na to, že jsi se nazval mým přítelem a lezeš za mnou, tam celkem dobrý. Jinak bolí mě záda, mám zvrklý kotník, a zlomené žebro. Lepší už to být nemůže!?" Falešně jsem se usmála a ten debil tomu uvěřil....
,,No, tvoji rodiče se za chvíli vrátí a-" ,,Já vím." ,,Hele Alexis-" ,,Jo dobrý, nechceš už jít?" Podíval se na mě takovým divným pohledem a opravdu odešel.
Já vím, nemusela bych být tak arogantní, když nad tím přemýšlím, tak na té chatě se vlastně nic nestalo a já se naštvala úplně bezdůvodně, ale do náruče mu zpátky nepolezu. To by bylo trochu trapný. Možná za rok... Nebo nikdy.

Tak a ještě mě čeká návštěva rodičů.... Nechce se mi toho moc vysvětlovat, takže když se ozvalo klepání na dveře, tak jsem rychle zavřela oči a doufala, že mi uvěří.

Smůla...

,,Alexis nehraj divadlo." Řekl pobaveně táta a já musela oči otevřít.

Je to jen 500 slov, ale co nadělám:D Podle mých chytrých výpočtů by příběh měl mít 60 kapitol:D Nevím co budu do těch devíti ještě psát, ale necháme se všichni překvapit😂

Děkuji za všechno votes a komentáře u minulé kapitoly💕💓💗💕💗💓