Alexis [DOKONČENO]

49. kapitola

pustit písničku až vám napíšu :) Pro lepší atmosféru:)

Alexis

Seděla jsem v autobuse vedle Amy a poslouchala písničky. Závody už se blíží a všichni jsou natěšení. Já jsem pouze na kladině. Většina lidí je na prostné a bradlech. Ale bradla mě nebaví a na prostnou jsem se nedostala. 

Ale moc mi to nevadí. S holkama jsme si povídali o našich sestavách a chybách, kterých se bojíme.
••••

Po dlouhé cestě jsme konečně dorazili k obří budově. Byla natřená na červeno. Nejspíše místní sokolovna. Vzali jsme si naše tašky a šli k velkým hnědým dveřím. Tam nám na vrátnici dali klíček od naší šatny a my se šly převléct.

Máme ještě hodinu a půl ,ale musíme se protáhnout a někteří zopakovat sestavu. Já si tu svou pamatuji ,ale stále je tam ten přemet ,který mi dělá problémy a budu se muset hodně soustředit.

Převlékla jsem se do svého tyrkysového dresu. Většina holek měla dresy do modra a nebo růžova, poněvadž to jsou barvy našeho týmu.

Když zbývala půlhodina do začátku tak se všichni začali protahovat. Nervozita dopadala na všechny, to je jasné. Byly jsme si ještě omrknout jak vypadá místo kde se závodí. Není to tu jako na ostatních závodech. Tady jsou tribuny a je to tu obří. Žíněnky jsou přes celou halu. Visí tu bílá opona a je to tu rozdělené do tří částí. Bradla, prostná a kladina. Kladina vypadá celkem dobře. Přešla jsme k ní a vylezla nahoru. Zkusila jsem se jen tak projít a zase slezla. Nějací lidé už začali pomalu chodit.

••••••

Všechny sedíme v šatně a trenérka se nás snaží podpořit. Hlavně psychicky. ,,Bett, až budeš na bradlech tak tě budu jistit." Bett kývla na souhlas. ,,Alexis, ty si musíš dát pozor na ten přemet! Soustřeď se na to, jasný!" Také jsem kývla na souhlas. Už nezbývalo moc času. Jsem čtvrtá v pořadí. Klepou se mi nervozitou ruce. Uklidni se!

----

Přešlapuju snad dvě hodiny za oponou a čekám kdy půjdu na řadu. Ještě dvě holky jsou předemnou. Taková doba! V hlavě jsem si opakovala sestavu a snažila se maximálně soustředit. Párkrát jsem si na místě poskočila, ale nepomohlo to.

Třetí holka se vrátila a vyhlásili mé jméno. Fuh, je čas vyrazit. Udělala jsem krok kupředu a oslepilo mě ostré světlo. Vyrazila jsem směrem ke kladině.

Byl můj čas. Přišla jsem na řadu. V hledišti bylo spoustu lidí. Rozhledna jsme se a zahlédla rodiče. Vedle nich stáli ještě nějací lidé. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Vedle těch lidí stál černovlasý kluk. Nejhezčí černovlasý kluk na světě. Kluk ,který mi ublížil. Kluk ,který mě zradil a kluk ,který získal a následně zlomil mé srdce.

Očí se mi začali hromadit slzami. Moje nálada klesla pod nulu. Dívala jsem se mi do očí a přesně vím co chtěl říct. Chtěla jsem to slyšet ,ale kdyby jsem to slyšela nemohla bych už dál.

Prostě jsem vylezla na ten blbý kus dřeva. Začala jsem s mou sestavou. Celou dobu jsme se klepala. Nebyla jsem si jistá jediným krokem. Znervózňoval mě. Proč tu je? Stojí mu to za to?

Na řadu přišlo salto. Podívala jsme se na něj. Ve chvíli kdy jsem se odrazila ,moje rozklepane tělo to nezvládlo. Selhala jsem. Během té chvíle se mi vybavilo vše.

/pustit písničku/

První setkání.

Seznámení.
Naše společné chvíle.
Ta tři slova.
Když jsme spolu jen tak ležely na posteli a on to řekl. Když vyslovil ty tři prokletá slova!