Alexis [DOKONČENO]

1.kapitola

Bylo to tu opět, jako každý rok. Rodiče jezdí s jejich partou každoročně na hory, ale problém je, že letos musím jet i já. Věřte nebo ne, ale nejsem z toho zrovna dvakrát šťastná. Mohla jsem se jen tak válet v posteli, nebo se více věnovat svým koníčkům, ale ne, já prostě musím jet na hory s partou imbecilů.

Jak už jsem zmiňovala, tak každý rok jezdí touhle dobou rodiče s jejich bývalými spolužáky z vejšy na hory. Vždy jedou dospělí a jejich děti s podmínkou, že jim musí být více jak šestnáct let. Kdo tu věkovou hranici určoval, netuším. Vzhledem k tomu, že jsem v červenci oslavila své šestnácté narozeniny, tak musím s nimi. Ale aby toho nebylo málo, tak ostatní děti už převršily sedmnáctý rok a pomyšlení na to, že budu nejmladší, se mi moc nezamlouvá. Mám tak zhruba tušení, kolik nás bude, neboť samozřejmě znám lidi, se kterými se moji rodiče přátelí, ale ani tak si nejsem úplně jistá. S jejich dětmi nejsem jakkoli v kontaktu.

Hlavně doufám, že aspoň někdo z nich bude výřečný a ze začátku se mě ujme. Když totiž přijde na seznamování, panikařím. Není to tak, že bych byla stydlivá nebo něco. Dokážu být pěkné kvítko. Akorát mi chvíli trvá, než se zařadím do kolektivu a většinou mě někdo musí postrčit.

,,Alexis, mohla bys už konečně nastoupit?!" křikl na mě podrážděně táta a mně nezbylo nic jiného, než ho poslechnout a otráveně si sednout do auta.

Celá tahle sranda bude trvat tři týdny. Děcka budou ubytována na opačné straně svahu, tudíž dál od rodičů. To znamená, že tam budeme téměř bez dozoru, ale ne úplně. To by totiž bylo celkem nebezpečné, že? Ale většinou tam mají děcka velkou svobodu.

Vůbec jsem nechtěla jet, nerada lyžuju a celkově zimu nemusím. Vlastně jsem doteď ani neměla oblečení na lyže. Ale je to tradice, kterou bych neměla porušit.

Nejsem moc aktivní člověk, pokud se nemluví o gymnastice. Na tréninku bych mohla být celý den, ale pokud trénink není, tak nehrozí nic víc, než jít s kamarády ven.
Lenost je těžká věc.

Po zhruba čtyřhodinové cestě jsme konečně na místě. První zastávka je u chaty, kde budu ubytovaná já. Venku je klid, všichni už pravděpodobně dorazili. Vystoupili jsme z auta a táta vyrazil ke dveřím. Po boku mamky jsem ho následovala. Hned ve vstupní chodbě už čekala hnědovlasá žena.

,,Ahoj, Sofie. Představuji ti naši dceru Alex," představil mě hrdě táta. Sofie... O té ženě jsem už slyšela. Myslím, že má syna? Ten už tu ale určitě není, minulý rok mamka mluvila o tom, že se mu narodil mimčo.

,,Ahoj, já jsem Sofie. Pojď, provedu tě tu," pobídne mě žena okolo pětačtyřiceti let. Slušně jsem jí podala ruku se slovy: ,,Jsem Alex," a následovala jí.

Popravdě? Nesnáším, když mi někdo říká Alex, ale lidé si na to už zvykli. Takže jsem si zvykla i já.

Sofie mi ukázala, jak to tu chodí, kde budu bydlet a další potřebné věci. Prý jsem na pokoji se třemi dívkami, které jsou o rok nebo dva starší, než já. Jestli to tu přežiju, tak to potěš koště!

Ještě nikdo v pokoji nebyl, protože je čas oběda. Rodiče mě se Sofií nechali na pokoji a odjeli. Achjo, jsem tu první den a ani oběd mi nedají.
To to tu pěkně začíná.

Z ničeho nic se ozvalo klepání na dveře. Kdo co sakra chce?! ,,Dále," zavrčím na neznámou osobu, klepající na dveře.
Asi bych měla být milá, protože být tu tři týdny bez přátel se mi úplně nezamlouvá.

No ať je to kdo chce, naše seznámení asi nebude nejlepší, když tu na něj vrčím jak pes.