Single

Prolog

Další normální den. Procházím po chodbách školy a čtu ty hloupé slaďárny. Baví mě ta naivita hlavních postav. Láska. Tak malicherné slovo. Pravá láska neexistuje. Lidi pouze zájem o vás předstírají. Skutečnost je taková, že nikdo nikdy milovat nebude. Celý je to lež. Láska je dětinská a nereálná stejně jako dětské sny. Není konec slovami "a žili spolu šťastně až do smrti", protože život je komplikovanější. Nad tou myšlenkou si pouze povzdechnu a zaklapnu mobil. Procházím vestibulem školy až k třetímu pavilonu. Vystoupám schody do třídy a zahnu do první třídy. Než si vybalím na hodinu matematiky představím se Vám. Jmenuju se Kate Wolfová. Chodím do devátého ročníku jedné z nejlepších škol v celém okruhu Teplic a ještě k tomu do třídy nejchytřejších lidí z celého ročníku. Docela se divím, že naše škola se dělí o první místo v tom jak je dobrá. Když se totiž kouknu po chodbě vidím retardy naší školy. Což je převážná část celé školy. Všichni tihle podivíni mají, ale na mě stejný názor jako já na ně. Podle všech jsem divná. Proč? Jak jste si už asi všimli nevěřím na lásku. Spoustu lidí mi to dává za zlé. Jsem tu něco jako zpěvačka popu v opeře. Vyčnívám. Nemám jim to, ale za zlý. Nikdo nevidí to co vidět nechce. No nic. Mé hnědé vlasy s blond pramenem nejčastěji nosím v rozčepýřeném drdolu s jedním pramínkem visícím do obličeje, culíku a nebo rozpuštěné přes půlku obličeje, ale to mám jen když chci naštvat češtinářku. Přirozeně bledou pleť mi zdobí čisté modré oči s výraznými kruhy pod nimi. O světlých, okousaných rtech z nudy ani nemluvě. Vysoká jsem tak akorát a nějak při těle taky nejsem. A zase zpět do školy. Posadila jsem se do lavice, hodila si nohu přes nohu a začala číst ty naivní a nereálné knihy. Celou budovou školy se rozezněl zvonek oznamující začátek hodiny. Pro mě to znamenalo, ale začátek nudné hodiny. Co hodiny, hororu. Dveře se s rámusem rozrazili a mezi nimi stála učitelka. Jen si povzdychnu. Hodina pekla začíná. A v pekle musí být přeci i satan. ,,Posaďte se." Přikázala učitelka. Všichni tak učinili. Učitelka nadiktovala hodinu a nadpis. ,,A k tabuli půjde..." Nakoukla do nějaký hromádky papírů a začala se v nich přehrabovat. Ať tam nejdu. ,,Tak pojď Wolfko." Usmála se. ,,U všech podělaných jednorožců." Zaklela jsem potichu své spolužačce co sedí vedle mě. Stoupla jsem si z lavice a došla k tabuli. Učitelka mi tam začala diktovat zadání úlohy. Zákeřně se usmívala jako kdyby doufala, že to nezvládnu. Odstoupila jsem kousek dál a přečetla si zápis. Do pěti minut jsem to měla hotový. Učitelka se na chvíli zamračila a poslala mě si sednout. Povzdechla si a postavila se ze své vyhřáté židle. ,,Vidíte? Wolfka si to vystřihla úplně brilantně. Nemám k tomu co dodat." Buď se mi to zdá nebo se usmívá sakra falešně. Pokroutím nad tím hlavou. Vypočítám všechny zadané příklady jako první a přihlásím se. Učitelka pomalu dojde ke mně a postaví se mi za záda. Chytne mě rukama na ramenou a kontroluje mé výsledky. ,,Máš jedničku." Usměje se a po rameni mě pohledí. Lehce se mé tělo otřese, ale nedávám to na sobě zdát. Odejde ke svým papírům. ,,Kvůli tobě budu muset udělat nový sloupeček známek." Zabrblá a zapíše něco do těch papírů. Zvednu ruku a učitelka mě vyvolá. ,,Co mám dělat?" Na chvíli se zamyslí a pohlédne na hodiny. ,,Tak si oddechni. Stejně za osm minut zvoní." Vzdychne poraženě. Položím si tedy hlavu na lavici a zavřu oči. Otevřu je až tehdy když zazvoní na konec hodiny a tak rychle sklidím učení. ,,Nezapomeňte, že za týden je vysvědčení. Zítra už si nenoste učení." Vystřelila jsem ze třídy a běžela na další hodinu. Došla jsem ke třídě a vytáhla učebnice. Ve škole se však nic nedělo. Seděla jsem na poslední hodině a pomalu odpočítávala minuty do zvonění. Po minutě a půl konečně zazvoní a učitel s námi míří do šatny. Přezuju se a s taškou mířím na zastávku. Vytáhnu sluchátka které strčím jak do mobilu tak i následně do uší. Poslouchám své oblíbené písničky. Ani se nenaděju a jsem na zastávce. Chvíli stojím a zírám na sinici jestli náhodou autobus už nepojede. Mé přání po chvíli bylo vyslyšeno a tak jsem mohla v klidu nastoupit do mě známého autobusu. Přijela jsem domů a udělala mé povinné domácí práce. Hodila jsem sebou na gauč a začala si číst. U jedné knížky jsem myslela, že se až rozpláču. Kdyby byl život tak moc jednoduchý jako v té knížce tak už teď mám dokonalého kluka, jsem ta nejhodnější a nejoptimističtější holka, jsme i v tomhle věku manželé a strašně se milujeme. No to je bullshit co? Uslyším ránu dveří a okamžitě vystřelím na nohy. ,,Ahoj mami." Usmála jsem se na mamku mile. To jsem ještě nečekala s čím přijde.