Love /CZ/

První

Ophelia byla více než smutná. Byla odevzdaná. Její vlastní život jí poslední dobou připadal jakýsi cizí. Ihned co opustila salonek zahodila svou masku úsměvu a v očích se jí opět objevila ta známá zoufalost. Nebylo to tím, že by se jí Lord Philip nějak nezamlouval, necítila zášť. Aby byla upříná, necítila nic. Necítila nic když se odebrala do svého pokoje, necítila nic když se převlékla do noční košile, ale ve chvíli, kdy ulehla na polštář se v ní něco zlomilo. Po chvíli se k osamnělé slze na její tváři přidala i druhá a třetí. A tak se stalo, že Ophelie Canterwrightová celou první noc ve svém novém domově proplakala.

____________

Druhý den ráno se začali sjíždět první hosté. Oficiální zasnoubení mělo proběhnout dnes večer před zraky mnoha svědků, což nebylo příjemné ani jednomu z našich dvou hrdinů. 

Ophelia zůstala celé dopoledne ve své ložnici. Zčásti dospávala proplakanou noc a zčásti se prostě nechtěla s nikým bavit. Kolem poledne za ní přišel komorník, aby jí oznámil, že Lord Philip by chtěl poobědvat v její přítomnosti.

Dívka ne že by přímo nechtěla, ale nadšená nebyla. Upravila se a vyrazila do západního salonku, přestože ani pořádně nevěděla kde to je. Když scházela po dubových schodech do vstupní haly, napadlo ji, že kdyby vitráží nad hlavními dveřmi procházelo trochu více světla, byla by celá místnost veselejší. Dole chvíli postávala a nakonec se zeptala jedné služebné chvátající s vázou do zimní zahrady. "Přímo touto chodbou." odpověděla jí. "Jsou to ty dveře úplně na konci vlevo. Pán se tam zdržuje většinu času."

"Děkuji." pousmála se Ophelia a vyrazila vpřed chodbou. Podpatky jejích bot klapaly po kamenné podlaze, jak se dívka cíleně vyhýbala tlustému koberci. Milovala ten zvuk. Byla toho spousta, spousta takových drobných radostí, které ji udržovaly naživu. Ne tolik, aby byla šťastná, ale vždycky alespoň na chvíli zapomněla, jak mizerně se cítí.

Došla až na konec chodby a váhavě zaklepala na dveře. Chvíli bylo ticho a pak se dveře otevřely. Ony se tedy neotevřely samy, udělal to Lord Philip, který se usmál a rukou naznačil ať vejde. "Jsem rád, že jste dorazila."

Místnost to byla malá, útulná s krbem, dvěma křesly, pohovkou a stolkem. Na zdech byly modré tapety, ale to co celému salonku dominoval obraz ženy visící nad krbem. Mohlo jí být tak čtyřicet, kaštanové vlasy měla v drdolu a ostře řezaná tvář se usmívala.

Nemohl to být nikdo jiný, než jeho žena, napadlo ji. Očividně na obraz koukala až moc očividně, protože Philip se ozval. "To je Elaine. Byla... Byla to skvělá žena."

Ophelia by v tu chvíli přísahala, že v tu chvíli se mu v očích zaleskly slzy.

"Sedněte si." nabídl jí mile a odvrátil od ní tvář. Dívka to nechala být, protože moc dobře věděla jak se cítí a automaticky si chtěla sednout do dámského křesla naproti tomu Philipovu. Najednou jí ale došlo, že to není úplně dobrý nápad, protože to křeslo bylo zřejmě Elaine. Sedla si tedy na pohovku a počkala až se její hostitel vrátí.

"Omlouvám se." pronesl muž a sedl si. Bylo zjevné, že se mu ulevilo, když si Ophelia sedla na pohovku. Lidé, kteří ztratí milovanou osobu často lpí na takových detailech.

"Nemáte se za co omlouvat. Pláč je ctností ne slabostí." usmála se ona a zase se zahleděla kamsi za jeho rameno. Stávalo se jí to. Po několika vteřinách zatřepala hlavou a zamrkala. "Pardon."

"V pořádku. Slyšel jsem, že jste... že jste ztratila..." zarazil se Philip a nevěděl jak má šetrně pokračovat. "Snoubence." doplnila ho prostě ona a upravila si rukavičky, spíš instinktivně než cíleně. Ve tváři se jí opět objevil ten výraz nevýraz, ta naprostá odevzdanost.

"Nechtěl jsem Vás rozrušit." začal se omlouvat, ale ona se pousmála. "Ne, to se mi stává. Je to v pořádku. Klidně se ptejte dál." To v něm probudilo zvědavost a skoro ihned se zeptal. "Jak se jmenoval?"

"James." poznamenala bez výrazu a pohled jí opět utekl k obrazu Elaine. Byla to skutečně impozantní žena. Jen z jejího obrazu působila tak silně, tak... moudře.

"Moc se omlouvám. Kdybyste mě poznal dřív, určitě by to působilo jinak. Já jsem... Jsem teď poněkud..."

"Chápu." usmál se muž. "Sendvič?"