Love /CZ/

Čtyřicátá třetí

Když Ophelia doslova vtrhla do Philipovy cely, byl už muž zcela nachystaný. Jakmile ji spatřil na tváři se mu objevil nadšený výraz a chtěl něco říct. Ona mu však prstem na rtech naznačila, že má mlčet a uvolnila řetěz ode zdi. Pak si k němu dřepla a rozepnula pásy, kterými byla stažená svěrací kazajka a Philip už se z ní sám dostal.

Až teď se mohla konečně podívat co že to s ním Bedlam udělal. Byl pohublý až děsivě moc. Na pažích měl podlitiny a oděrky a to ještě neviděla záda, od kterých očekávala nejvíc překvapení. Pomohla mu na nohy a pokusila se nemyslet na to, jak lehký její manžel najednou je. Z uzlíku, který si s sebou přinesla vytáhla ony kalhoty, které ukradla v prádelně a podala mu je. 

"Obleč se." řekla jen a doslova po něm hodila i košili. Otočila se a z uzlíku vytáhla ty dvě lebky a pár kostí a začala je pečlivě ukládat na zem. Philip se sice oblékal, ale pozoroval pečlivě každý pohyb, který dělala. Přidržoval se přitom zdi a bylo poznat, že se mu klepou ruce, ale nechtěl ji zklamat.

"Co to děláš?" zeptal se, když si sundal ten zbytek oděvu co měl na sobě a  váhavě si začal oblékat košili. Ophelia se otočila a když viděla jak zápasí s tím svrškem přestala a pomohla mu. "Musíme zajistit, že nás nebudou hledat. Takže pro ně budeme mrtví."

"Mrtví? Oph, jsou to jenom kosti. Tohle nám nikdo nevezme."

"Philipe. Věř mi. A obleč si i ten plášť leží támhle na zemi." odbyla ho a upřímně doufala, že se to povede.

"Když jsem tě viděl naposled, byla jsi jiná. Laskavá." zamračil se a ona se otočila. Otevřela pusu jakoby chtěla něco říct, ale jak se jí na tváři objevil takový napůl smutný a napůl naštvaný výraz.

"Jsem taková pořád. Jen na to teď nemám čas. Laskavost nás z Bedlamu nedostane." sykla a pak sklopila hlavu. "Phile, postarám se o tebe a postavím tě na nohy. Ale teď mě musíš poslouchat, ano?"

"Dobře. Promiň." podíval se na ni a opřel se rukou u zeď. "Ale prosím, vysvětli mi, co to děláš a jak hodláš pokračovat."

"Nevím jestli to víš, ale peklo je zamrzlé. A právě proto si myslím, že bychom tu měli trochu zatopit." a s těmi slovy si sundala zástěru, položila ji vedle a z kapsy vytáhla křesadlo s tou láhví alkoholu.

"Ophelie. Ty jsi geniální." usmál se on a pokusil se ji obejmout, ale podlomila se mu kolena a ona ho musela chytit. 

"Šetři se. Ale děkuji, moc." pomohla mu zpátky na nohy. Pak ho nechala opírat o zeď, polila alkoholem tu zástěru a udělala z něj cestičku ke dveřím. Podlaha byla dřevěná, takže to nemuselo být, ale pro jistotu. Pak vzala křesadlo a škrtla.

Jednou. A nic se nedělo. Dvakrát. Potřetí. A zástěra konečně vzplanula.

"Ven! Ven!" křikla a doslova vystrčila svého manžela ze dveří. Ty pak zavřela a podívala se mu do očí. "Jsou tu lidé, Philipe. Pusť je. Stačí, když otevřeš dveře a sundáš řetěz, ano?"

"Jistě." přikývl a chvíli se na ni koukal, jak sundává závoru a vbíhá do jedné z cel, ale nakonec se dal do pohybu.