Love /CZ/

Čtyřicátá pátá

"Pokoj pro dva!" zopakovala Ophelia víc nahlas, protože recepční, či jak se tomu páchnoucímu stvoření za pultem dalo říkat, neuměla pochopit, co to její zákaznice chce. Nebo a to bylo pravděpodobnější, byla prostě jen nahluchlá.

"Jistě, jistě. Nemusíte na mě křičet." odpověděla jí pomalu a vytáhla klíč. Dívka už to nechtěla zdržovat a rovnou položila peníze na pult. Žena nakrčila nos a zamumlala cosi o třech dnech a to jí stačilo. Podepřela svého muže, který až do této chvíle nepřítomně koukal na pavučinu pod schody.

Nebyl to ani nejlepší, ale ani nejhorší hotel v Londýně, takový horší průměr. Když kráčeli nahoru po schodech, měla Ophelia pocit, že se snad rozpadnou, ale nakonec se tak díky bohu nestalo. Opatrně vešli do místnosti, která měla být na následující tři dny jejich domovem. Byla ta skříň, postel ne ideálně veliká, ale šla, stůl a dvě židle. Lavor s vodou a mýdlo.

Až když se za nimi zaklaply dveře jim to došlo. Celé to šílenství jakoby opadlo, ten děs, strach a nejistota, to všechno zmizelo a objevila se euforie.

První se začala smát Ophelia. Smála se až se sesula na zem a opřela se dlaněmi o tu hrubou dřevěnou podlahu. Philip na ni chvíli nechápaně zíral a pak se přidal.

Oba dva byli poněkud hysteričtí, jen co je pravda, ale divíte se jim? Vždyť oba dva za sebou měli tolik zlých dní, že tohle nečekané uvolnění stresu bylo dokonalé.

"Zvládli jsme to, Philipe!" ozvala se po chvíli a to už nešlo poznat jestli se směje, nebo štěstím pláče. Oba dva seděli na zemi a ona se mu vrhla kolem krku, čímž ho povalila na zem.

"Opatrně, nebo mě rozmáčkneš." zasmál se a v očích měl taky slzy. "Tys... Tys to zvládla. Zvládla jsi to ty. Já jsem jenom..."

"Šípková Růženka!" křikla a vlepila mu pusu na čelo. 

"Jestli chceš..." podíval se na ni tím neskutečně krásným pohledem a napadlo ho, že tak silnou ženu ještě neviděl. Bylo to skoro neuvěřitelné, pořád to nechápal a nejspíš ani nikdy nepochopí.

"Jsme živí, chápeš? A spolu! A... A... Nevěřila jsem, že by se to mohlo povést." Na konci už šeptala a koukala mu do očí. Pak se naklonila a políbila ho. Vášnivě, tak jak to nikdy předtím neudělala, nebo si na to alespoň nevzpomínala. Philip jí polibek oplatil, ale ihned se odtáhl.

"Já... Promiň." pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo. "Já... Já..."

"V pořádku." pohladila ho po tváři a rozvázala si čepec. "Chápu tě." S těmi slovy si ho také sundala a prohrábla si vlasy. Byly už trochu delší, ale žádná sláva to nebyla.

"Ty... Ty jsi..." zadíval se na ni a nějak nedokázal zpracovat co právě viděl. "Proč? Jak... Měl... Měl jsem tvoje vlasy rád."

"To já taky, ale jsou důležitější věci." zasmála se a postavila se. Pomohla mu na nohy a dovedla ho k posteli na kterou ho posadila. Celou tu dobu se na něj usmívala a koukala na něj jako na zlatou sošku. Byla šťastná. Tak neskutečně šťastná, že si začala i zpívat. Nezpívala si už dlouho.

Ale až pak, ve chvíli, kdy seděla vedle Philipa a opatrně mu sundávala košili jí došlo, že sice mají to nejhorší za sebou, ale lehké to nebude. Z euforie ji totiž dostaly jeho záda.

Ano, počítala s tím, že budou zlé, ale tohle bylo něco úplně jiného. Zarazila se uprostřed pohybu a úsměv jí zamrzl na rtech. Jeho záda nebyla pokrytá podlitinami, jeho záda vlastně byly podlitina. Přes to se táhlo několik jizev, které ovšem byly nic, proti oděrkům u beder. Upřímně, měla velký strach, že tohle by nemusel vydržet a jestli má vnitřní zranění...

"Ophelie." postřehl její zaváhání on a otočil se na ni. "Jsem v pořádku, já..."

"Co ti to udělali?" zašeptala a vrátil se jí výraz. Tentokrát ale byl více než nazlobený. "Jak může někdo něco takového udělat?"