Love /CZ/

Dvacátá

Ophelia opustila město západní branou a doufala, že si jí nikdo nevšimne. Potřebovala se někde schovat, někde se převléct a...

Žádný hostinec nepřicházel v úvahu. Nemohla vyjít nahoru jako žena a sejít jako muž, to by jí určitě neprošlo. Potřebovala nějaké odlehlé místo, něco, kde nejsou lidé, nějakou stodolu nebo opuštěný dům. Teď ale pořád následovala hlavní cestu a litovala, že se více nevěnovala geografii. Neměla totiž nejmenší tušení, kam by se měla vydat nebo co ji na její cestě čeká. Celkem se toho bála, jenomže, stejně musela pokračovat. Musela.

Jejím největším momentálním démonem byl fakt, že si bude muset ostříhat vlasy. Pro ni to totiž hodně znamenalo, její vlasy byla její chlouba a jak říkala její matka, vlasy jsou důkazem toho, že jsi slušná mladá dáma. Krátké vlasy mají jenom poběhlice.

Poběhlice. Teď se tomu slovu musela zasmát. Utekla z vězení, jde prakticky bosky, její manžel je stovky mil daleko a jediné co ji zajímá je, jestli nebude vypadat a působit jako poběhlice. 

Šla asi hodinu, než našla dostatečně daleko od cesty stodolu, která vypadala, že v ní nikdo není.  Když vešla dovnitř, našla tam jen trochu sena, lavici a nářadí na stříhání ovcí. Mezi nimi i velké nůžky. Ophelia uhnula pohledem a raději se začala hrabat v torně, protože měla hlad. Našla jenom chleba a tak si kousek ulomila a posazená na lavici začala žvýkat. Druhou rukou rozvázala uzlík s oblečením a podívala se na plátěnou košili, hnědé kalhoty a stejně barevnou čepici. K tomu byla ještě vesta a kabát, všechno ve stejné barvy.

Povzdechla si a začala rozvazovat živůtek. Za chvíli už tam stála a přemýšlela, jak si stáhne hrudník, aby to nebylo nápadné. Jediné co ji napadlo bylo použít spodničku, takže vzala nůžky, které příhodně visely na zdi a udělala ze své spodní sukně dlouhý pás látky, který pak srolovala do ruličky a následně použila místo obinadla.

Díky Bohu že nikdy nebyla moc obdařenou ženou. Obvykle se na to koukala jinak, ale teď jí to bylo vhod. Oblékla si košili, zastrčila si ji do kalhot, a po chvilce váhání už měla na sobě i vestu. Teď ji ale čekala ta nejsložitější část. Pevně uchopila nůžky a druhou rukou si podržela vlasy u hlavy. Byly tak dlouhé, že když je měla rozpuštěné, mohla by si na ně sednout.

Nadechla se a s výdechem střihla. Cítila jak vlasy padají na zem a jak je její hlava najednou nějaká lehká. Skoro se slzami v očích se začala hrabat v tašce až našla to, co potřebovala. Malý úlomek zrcadla. Když se do něj podívala, uviděla něco mezi sebou a zuboženým mladým chlapcem. Něco s těmi vlasy musí udělat.

Opřela střep o zeď a dřepla si k němu. Nůžkami si stříhala vlasy až u hlavy, aby vypadala jako muž. Když byla s výsledkem spokojená tak se postavila a prohrábla si je. Jakmile se na sebe podívala, už to nebyla ona. Doopravdy byla podobná klukovi, tak patnáctiletému, podvyživenému a naprosto bezbrannému. Pořád ale lepší než cestovat jako žena. Stála tam a prohlížela se, aby se stejným smutkem jako se předtím zbavovala vlasů pomatu ulámala všechny nehty na rukou. Musí být pečlivá.

Nazula si boty, které našla v torně a napadlo ji, že bude třeba aby si vybrala jméno.

James. James Conaughtey. Podle jejího snoubence. Netrvalo jí dlouho než se rozhodla a když pak všechno uklidila, vlasy i oblečení sbalila do uzlíku a vzala s sebou, aby ho někde vyhodila, vycházela už se stodoly s tím, že je James Conaughtey.