Love /CZ/

Šestnáctá

Dny se ve vězení nesnesitelně táhly. Ophelia skoro doufala, že už ji zavolají k soudu a odsoudí, protože to čekání ji ničilo. Dny se měnily v týdny a ona jen procházela sem a tam po svých několika metrech čtverečních jako lev zavřený v kleci.

Až po dvanácti dnech, které dívka pečlivě počítala na zdech své cely se konečně něco začalo dít. Ale kupodivu to nebyl pokyn k přesunu do soudní síně, byla to návštěva. Těžké dubové dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Veronica. Ano, ta drobná dívka, Philipova neteř, dcera jeho sestry.

"'Philie!" křikla, rozběhla se k ní a objala ji. Dívka jí objetí oplatila a počkala, až strážce opustí místnost. "Co tu děláš?" zeptala se a zakroutila hlavou.

"Přišla jsem za tebou, musela jsem! Je to strašné! To přeci nemohl strýc George udělat. Vždyť to není fér!" křičela a ostentativně přitom vzlykala. "Vždyť ty jsi přeci nic neudělala!" pokračovala a přitom se vrátila zpátky ke dveřím a okýnkem koukala ven. "Taková nespravedlnost! A co teprve strýček!"

Pak se otočila a pokrčila rameny. "Už je pryč." Ophelia na ni nevěřícně koukala a přemýšlela, jestli se zbláznila ona, nebo její návštěva.

"No nekoukej tak. Musela jsem hrát hysterku, abych se sem dostala. A teď k věci. Dnes v noci utečeš." začala Veronica zhurta a dívka před ní zmateně zamrkala. "Moment, cože?"

"Dneska v noci se místní vězni vzbouří. Vím to, mám své zdroje. A ty prostě odejdeš hlavním vchodem." To už Ophelia brala trošičku víc, ale pořád jí to úplně nesedělo. "A jak se dostanu z cely. A vůbec, cože? A kam mám jít? A..."

"Tiše. Všechno popořadě. Můj snoubenec podplatil stráž, nechají ti odemčeno. Vyjdeš ven a schováš se. Kam, to už je na tobě." vysvětlovala dál Veronica a nehleděla na zmatený výraz své tety.

"Pochop to, nemůžeš tady zůstat. Umřeš!" zareagovala na její mlčení a 'Philii vytryskly z očí slzy. "Jenomže co jiného můžu?"

Veronica trošku zjemnila, přešla k ní a položila jí ruku na záda. "Musíš žít, protože Philip bez tebe nepřežije."

Ta slova ji jakoby postavila zpátky na nohy a vrátila do reality. Byla to pravda. Pokud tu byl někdo, kdo mohl jejího muže zachránit, byla to ona.

"Dobře. Ale když se schovám, co pak?" utřela si slzy a napřímila se. "Dan, tedy, můj snoubenec na tebe bude zítra v poledne čekat u západní brány. Má pro tebe peníze a nějaké oblečení. Pak se vydáš na cestu."

"Ale kam?" zeptala se Ophelia a podívala se na ni. Veronica na sucho polkla a pokračovala. "No, snad se ti podaří dostat se z města, pak už to bude jenom na tobě, poněvadž..."

"Veronico! Kam odvezli mého manžela?" zvýšila hlas, ale jen natolik, aby to nikdo venku neslyšel. Ona se jí to očividně bála říct.

"Víš, oni ho odvezli do Londýna. Do Bethlema." zašeptala a sklopila pohled.

"Tak se rozhodni. Do Londýna, nebo do... Kriste pane!" vykulila oči a přikryla si dlaní ústa. "Ne! Řekni, že ne!"

"Bohužel. George ho nechal odvézt právě tam." odpověděla a couvla.

Ze všech zlých míst ho mohli odvézt to bylo to nejhorší. Ale o tom snad někdy jindy.

Každopádně Ophelia se v tu chvíli rozhodla, že to udělá.

Uteče a zachrání ho.