Love /CZ/

Čtyřicátá šestá

"Nejsem blázen! Já nejsem blázen!" křičel Philip a pokoušel se vytrhnout ze sevření. To se mu podařilo, ale ne tak jak chtěl, takže spadl přímo na obličej. Hned se ale sebral, otočil se a pozadu se pokusil dostat co nejdál od dvou mužů, kteří ho předtím vlekli chodbou. "Tak ty budeš utíkat?" ozval se jeden z nich a rychlým krokem k němu došel. Rozmáchl se a kopl do něj a pak znova a znova. Philip se stáhl do klubíčka a jen tupě vnímal bolest. Nehodlal křičet. Nehodlal prosit, takovou radost jim nehodlal udělat. Jestli tu měl umřít, tak chtěl umřít svůj.

Philip se s křikem probudil. Posadil se a rozhazoval rukama, oči ještě pořád zalepené spánkem. 

"Ne! Ne! Už ne!" křičel a Ophelia vedle něj se s cuknutím probrala. Zamrkala a hned když si uvědomila o co vlastně jde ihned se toho chopila. "Philipe." zašeptala a položila mu ruku na hruď, tam, kde tušila srdce.  "Klid, klid. Jsem tady, jsem s tebou, nic se ti už nestane, ano?"

To ho maličko uklidnilo, ale i tak vyděšeně koukal do tmy a pokoušel se vydýchat to co právě viděl.

V dnešní době bychom to nazvali posttraumatickým stresem, ale i přestože na to Ophelia neměla odborný termín, moc dobře věděla, co se děje. To, co zažil se mu vracelo ve snech a bylo moc dobře možné, že to nikdy nepřestane.

S Bedlamem je to totiž jako s válkou. I když mu uniknete, nikdy se ho úplně nezbavíte. Zůstane ve vás.

"Lepší?" zeptala se a políbila ho na tvář. Sama na tom nebyla o moc lépe, ale chtěla, potřebovala být silná. Když už, tak kvůli Philipovi.

"Trošku. Oph, je... Je tohle vůbec skutečné? Je to možné? Děje se to? Protože to všechno prostě nedává smysl. Já... Jen že to připomíná spíš nějaký příběh, nezní to reálně, nezní to..."

"Já vím. Chápu tě. Někdy mám pocit, že ten kdo určuje naše osudy, pokud někdo takový je, má pěkně zvrácený smysl pro humor." usmála se a opatrně ho položila zpátky na záda. "Ale my vyhrajeme, uvidíš."

"Věřím tomu. Ale řekni, 'Philie, co bude dál. Protože já nejsem ve stavu, abych ti nějak s něčím pomáhal a nemůžu tě nechat se o mě starat. Nedovolím to." nadzvedl se na loktech a zadíval se na ni. "Philipe, zvládla jsem toho spoustu. Myslím si, že kdybych měla jít pracovat, bude to to nejmenší."

"Nedovolím to." zamračil se zakroutil hlavou. "To bych radši umřel."

"Ah, Lord z Lairg se pozná. Vrozená hrdost, viď?" zasmála se a mrkla na něj. "Zvládnu všechno."

"Nezvládneš. Nebudeš muset. Mám v Londýně uložené peníze. Celkem dost. Když si je vyberu, což bych mohl zvládnout, bude to dost na to, abychom utekli do..." zarazil se a podíval se na ni. Ona pokrčila rameny, ale pak se jí rozzářily oči. "Do Irska!"

"Do Irska?" zvedl obočí a pak se usmál. "Co bychom tam dělali?"

"Nevím. Koupíme si dům a půdu a budeme hospodařit." začala vymýšlet a pak se zasmála. "Nevím, ale to pro začátek stačí, ne?"

"Ale, jak, jak se tam dostaneme?" ptal se dál, ale ona už to měla vymyšlené.

"To je přeci jasné, ne? Mám kamarády, námořníky."

"Říkala si pašeráky." opravil ji a ona se usmála. "To je to samé, nemyslíš? A teď pojď spát. Budu tu s tebou."