Love /CZ/

Sedmnáctá

Ophelia seděla na palandě a zpracovávala všechny informace. Fakt, že má prostě odejít byl skoro nepředstavitelný, ale i tak nebyl tím, co ji děsilo nejvíce. Utéct byl totiž, podle všeho ten nejjednodušší krok, co ji čekal. Jako první z tisíce schodů. 

Královský institut Bethlem, též Svatá Marie Bethlemská, ale hlavně nechvalně známý jako Bedlam byla nejstarší nemocnice zabývající se psychickým zdravím v království. Krom toho, že byla nejstarší, byla také nejznámější a to kvůli metodám které zdejší ošetřovatelé používaly. O Bedlamu slyšel každý, který se alespoň trochu zajímal o svět okolo sebe. Kolovala spousta historek o experimentech a o hřbitově, který k nemocnici patřil.

Jestli Philipa odvezli vážně tam, bylo celkem možné, že až se k němu dostane, bude už jen moci položit květiny na jeho hrob.

Odbila jedenáctá a k dívce sedící netrpělivě na kraji postele začaly doléhat zvuky z vedlejších cel. Křik a rachot. Skoro jakoby to bylo domluvené a předem nachystané.

Pak se Ophelia zasmála a napadlo ji, že je to určitě domluvené. Všechny vzpoury jsou vždycky dohodnuté dopředu, jinak by neměly nejmenší šanci na úspěch. 

Ještě ale nebyl správný čas. Ještě ne. Zvuky zesilovaly a nabíraly na intenzitě, až konečně jedny z dveří povolily. Poznala to podle vítězoslavného křiku jejích spoluvězňů. Ještě chvíli. Ještě chvilinku. Postupně se otevíraly jedny dveře za druhými. Křik už přivolal stráže, které se začaly rvát s vězni.

V tu chvíli dívka vyskočila na nohy, opatrně vyšla ze své cely a rozhlédla se. Na konci chodby byly dveře ze kterých vybíhali strážníci, kteří byli ovšem ihned uzemněni. Ophelia opatrně procházela kolem spousty bitek a rvaček, snažila se na sebe neupozorňovat a když došla až ke dveřím rozběhla se. Toho si ovšem všiml poslední z dozorců, cosi na ni křikl a vyběhl za ní. Dívka přidala a utíkala jak jen mohla, skoro si ani neuvědomovala jak a kam.

Měsíc byl skoro v úplňku a osvětloval jí kamenitou cestu, která vlastně ani cestou nebyla. Utíkala prostě rovnou za nosem, vyhýbala se drnům a upřímně doufala, že nikam nespadne. Byla celkem zima, a od moře, jehož přítomnost měla Ophelia ověřenou všudypřítomným šuměním vln celkem foukalo. Ona na sobě měla jen své šaty a deku, kterou si s sebou vzala z cely. Muž za ní nijak nezpomaloval a jí už docházel dech. Nebyla zvyklá na takovou zátěž, vždycky se spíše procházela než že by běhala.

Podpatek jí vklouzl do díry mezi dvěma kameny a když nohu zvedla, aby mohla pokračovat, už tam zůstal. A tak utíkala, spíš už jen kulhala a strážný ji doháněl. 'Philia se rychle rozhlédla a pak zahnula prudce vlevo, přímo k útesu u moře. Doběhla až k němu a zastavila se na samotné hraně.

"Stůjte!" křikl muž a zarazil se necelých deset metrů od ní.

"Četl jste někdy Hamleta?" křikla, aby přehlušila hluk způsobený rozbíjením vln o útes. Ani nečekala, jestli jí něco odpoví a pokračovala. "Ophelia ze zoufalé lásky k Hamletovi skočí z hradeb. Nejsou to sice hradby, ale víte vy co?" naklonila se a podívala se, jestli dole nejsou nějaké skály o které by se mohla zabít. To doopravdy nechtěla. "Chci aby titulky zítřejších novin hlásaly: Scéna jako z Hamleta. Nebo tak něco." pak ji napadlo, že má vlastně obrovský strach z výšek a není si jistá, jestli umí plavat. Kdysi se to učila, ale teď si nebyla jistá.

"Či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou."*

Potom udělala dva kroky nazad, rozběhla se a skočila.

_______

* W. Shakespeare, Hamlet