Love /CZ/

Čtvrtá

A/n: Odjíždím na tábor, takže teď budu psát jen minimálně.

Druhý den ráno bylo v domě ticho jako v hrobě. Philip seděl v salonku a koukal na svůj obraz, zatímco Ophelia bloumala po chodbách, brala za kliky a zkoumala svůj nový domov. Nakonec se zašila v knihovně, v křesle až v rohu a knihou v ruce. Ta kniha, jedna z jejích oblíbených, Shakespearův Hamlet, kniha podle které byla pojmenována. Jak paradoxní. Ophelia se přece v Hamletovi vrhla z hradeb, poté co zešílela po smrti svého otce.

Pravdou zůstává, že jediný důvod, proč se naše hrdinka z žádného opevnění nezkoušela vrhnout byl ten, že v okolí žádné nebyly.

Nechtěla dávat své zoufalství najevo moc okatě, aby si snad Lord Philip nemyslel, že je to kvůli němu. Nebylo to kvůli němu, to doopravdy ne. Zalistovala v knize a našla tu pasáž, kterou hledala.

   Zemřít — spát —
nic víc — a vědět, že tím spánkem skončí
to srdce bolení, ta sterá strast,
jež patří k tělu, to by byla meta
žádoucí nade všechno. *

Jak lákavá jí tahle Shakespearova slova přišla. Prostě opustit všechny problémy a nemít kolem toho opletačky.

Milovala Jamese. Nikdy ji nenapadlo, že by to mohlo dopadnout takhle špatně, tak, že si bude brát jiného muže. Její matce se James vždycky líbil a ještě před svou smrtí mu dala svolení si ji vzít. Ano, její matka taky umřela celkem nedávno, což jejímu stavu moc nepomáhalo. V několika málo měsících se celý její život rozpadl a ona se divila, že se včera zvládla usmívat. Že ještě vůbec ví, jak se to dělá.

Položila knihu a objala se rukama.  Jak jen se to všechno mohlo stát jí? Co komu udělala? Ani si neuvědomila kdy začala plakat, protože to už byl u ní normální stav.

"Ophelie?" ozvalo se ode dveří a oslovená zvedla hlavu. Stál tam Lord Philip a koukal na ni, nevěda co dělat. Vypadala překrásně v těch jednoduchých modrých šatech bez honzíku, jen s korzetem, který rovněž nebyl nijak zvlášť stažený. Nejradši by k ní přišel a objal ji, jenomže si nebyl jistý, jestli by měl. Pak ale z ničeho nic vyrazil k ní a položil jí dlaň na rameno. "Řekněte mi, prosím, upřímně, proč pláčete?"

Dívka váhala jen chvíli a pak to z ní vylétlo všechno naráz. "Chybí mi. Tak strašně moc. Každé ráno když se probudím a uvědomím si, že už ho nikdy neuvidím, bodne to do mě jako nůž. Já vím, že víte jak se cítím a proto se zeptám. Jak dlouho to bude bolet?" Philip sklopil hlavu. "Časem se to zmírní, ale obávám se, že bolet to nepřestane nikdy." Během těch slov se postavila a zadívala se mu do očí. Viděla v nich smutek, stejný, jaký vídala když se koukala do zrcadla.

"Milovala jsem ho." zašeptala a chytila ho za ruku. Poprvé se mu pořádně podívala do jeho očí, šedých jako rozbouřený oceán a napadlo ji, jal asi vypadal jeho obličej bez vrásek. Ne, že by s nimi nebyl zajímavý, ale zvědavost jí nedala. Vlasy mu v šedých kudrlinkách rostly na všechny strany a působilo to tak mile, až rošťácky. Nebyl Jamesovi podobný ani trochu - a přesto na něm bylo něco kouzelného.

"Miloval jsem ji." vyslovil on a stiskl jí dlaň. Když se na ni koukal, skoro jako by koukal na Elaine. Někde tam byla schovaná silná žena, jen bylo třeba ji nechat projevit.

A pak, zničeho nic se objali. Bylo to nečekané a přesto tak předvídatelné. A krásné.