Love /CZ/

Čtyřicátá

Ophelia byla zoufalá. Nijak jinak se to nedalo popsat, protože momentálně to všechno stálo a padalo na Philipovi. Měla už plán, který vám ovšem zatím nesdělím a jediné co jí bránilo v jeho uskutečnění byl právě její manžel. Třetího dne se jí podařilo zachytit ho v poměrně dobrém rozpoložení a ona mohla konat. Milovala ho. Neměla jiné možnosti než pokračovat.

"Philipe, napadlo tě někdy, že nejsem mrtvá? Že nejsem halucinace?" pronesla, zatímco ho krmila. On se na ni podíval poněkud nechápavě, protože vždy zastával názor, že si jen představuje jak jeho ošetřovatelka mluví a vypadá jako Ophelia, ale tohle bylo něco jiného. Byl to komplexní útok na jeho smysly. A tak místo odpovědi jen sklopil hlavu a kousal si ret.

"Philipe, prosím. Ušla jsem dalekou cestu, abych se sem dostala. Poslouchej mě." s těmi slovy mu volnou rukou zvedla hlavu a zadívala se mu do očí.

"Moje žena je mrtvá." zašeptal a bylo vidět, že ho to bolí. 'Philia neměla daleko k tomu aby se rozplakala. "Já jsem ale tady. Jsem s tebou, drahý. Stejně jako Elaine. Ona totiž nejspíš není tvoje halucinace, ale... To je jedno. Jsem živá a zdravá, tedy ne úplně, ale... Co mám udělat, abych ti to dokázala?"

"Moje Ophelia je po smrti." opakoval jako mantru, schovaný ve své ulitě. Bylo nemožné aby byla tady. I kdyby se dostala z vězení, nepodařilo by se jí dostat se do Londýna a infiltrovat Bedlam. 

"Nejsem mrtvá. O ruku jsi mě požádal ještě před oficiálním zasnoubením, svou ženu jsi žádal v altánku. Poprvé jsme se políbili na schodech a když se to vezme, bylo to i naposled." Když to vyslovila, napadlo ji co by mohla udělat. Bylo to šílené, ale byl to jediný nápad co měla. A tak se naklonila, usmála se a políbila ho. Něžně, váhavě, tak jak to dělala vždycky.

"Připadám ti mrtvá?" usmála se a byl to první úsměv za hodně dlouhou dobu. Tedy, první upřímný. Musela se smát, hlavně na ředitele tohoto místa, ale nikdy to tak nemyslela. Její úsměv patřil Philipovi a nikomu jinému.

V jeho hlavě to vřelo. Halucinace nejsou hmotné, halucinace tedy nemůžou líbat. Taky to nemohla být žádná jiná ošetřovatelka, ta by ho nelíbala. Ale vždyť, jeho Ophelia, jeho ubohá malá Ophelia by nedokázala takové věci. Nechtěl ji podceňovat, věřil jí, ale procestovat Británii, utéct z vězení a získat práci v Bedlamu?

"Ukaž mi zápěstí." pronesl po chvíli a tvářil se tak zamyšleně jak to jen bylo možné.  Jestli má ta žena jizvy, ty samé, které měla jeho Oph, pak je to ona. Pozná je. Vryl si je do paměti skoro tak přesně, jako ona žiletkou do kůže. 

Dívka si vytáhla levý rukáv a natočila své zápěstí tak, aby na něj viděl.

Philipovi se v tu chvíli zastavilo srdce. Doopravdy na chvíli přestalo bít a před očima se mu zatmělo. Hučelo mu v hlavě a on se pomalu ale jistě dopracovával k finálnímu verdiktu.

"Ophelie?" zašeptal a podíval se na ni, hlavu mírně nakloněnou na stranu.

"Vítej zpátky." odpověděla a usmívala se na celé kolo. Byla neskutečně šťastná, tak šťastná už nebyla dlouho. Skoro ani nevěřila, že se to skutečně děje. Podařilo se jí to.

"Ophelie, co tu děláš?" vykulil oči a ve tváři měl naprosté překvapení.

"Ve své přísaze jsem slíbila, že tě budu následovat i do horoucích pekel. Tak jsem tady."