Love /CZ/

Třicátá čtvrtá

Ophelia nemusela být nijaká hlavička, aby jí došlo že všechny léčebné procedury, pokud se tomu tak dá říkat, probíhali v podzemí budovy. Betlehemská královská nemocnice měla rozsháhlé sklepní prostory, které sloužily jako novodobá mučírna. Naše hrdinka slyšela spoustu fám o topení a hladovění, bití a polévání ledovou vodou, ale tak nějak nechtěla věřit, že je to možné.

Jak tak scházela po schodech dolů, křik postupně zesiloval. Dívka už dávno vzdala možnost, že by Philipa poznala podle křiku a aby byla upřímná, momentálně doufala, že ho tam nikde neuvidí. Nechtěla ho najít takhle. Byla by v té situaci, že by musela jen trpně přihlížet, protože by nemohla nic jiného.

Díky jejímu oblečení ji celkem nikdo nevnímal, takže když vešla do kamenné chodby pod budovou, všichni si mysleli, že tam pracuje. Narozdíl od vší té pompy nahoře, tohle působilo přesně tak jak mělo. Nahoře to byla Betlehemská nemocnice, zatímco tady dole, dole to byl Bedlam. V celé své zrůdnosti. Ani si nebyla jistá, jestli chce vědět co se v jednotlivých místnostech děje, ale musela to zjistit. Zvědavost byla silnější než strach a tak přistoupila k prvním dveřím a zamřížovaným oknem se podívala dovnitř. Hned se otočila a měla touhu utéct pryč. Měly ji varovat už zvuky, ale ať se dělo co se dělo, nikdy nechtěla vidět topící se ženu. Mohlo jí být možná čtyřicet, ale možná míň. Byl tam muž, držel jí hlavu pod vodou a v rohu místnosti stál jiný muž v bílém plášti. Cosi si zapisoval do poznámek a tvářil se tak, že se z toho Ophelii zvedal žaludek.

Nemusela se ani koukat do druhé místnosti, aby dospěla k závěru, že nepotřebuje vidět tu samou scénu, akorát tam nějakého ubožáka místo topení bili. "Bože dej mi sílu." zašeptala a otočila se. Neměla sem chodit.

______

Další dva týdny se Ophelie ke sklením prostorům ani nepřiblížila. Postupne kontrolovala všechny ubikace, jednu po druhé, ale nemělo to žádný výsledek.

"Ophelie?" ozvalo se a ona se otočila od okna. Zamrkala, zvedla obočí a založila si ruce v bok. "Ty jsi mi tu ještě scházela."

Už se jí opět a zas zjevila Elaine. Těžko říct co se dělo, ale mezi námi, ona už ani nedoufala že je normální. Občas sice doufala že se probudí a všechno bude jako dřív, ale věděla, že se to nestane. Tohle byla skutečnost."

"Já jsem tu scházela? Ano. To ano. Pořád si ho nenašla." znělo to skoro jako výčitka, což 'Philii celkem vytočilo.

"Tobě se to říká, víš? Jsi mrtvá, nebo halucinace, nebo já nevím co, ale nemůžeš mít nejmenší tušení jak se cítím. A věř mi, že dělám všechno co můžu abych ho našla."

"Já si myslím, že ho nechceš najít. Protože kdesi v hloubi duše máš strach, že to nebude ten Philip, kterého tak miluješ." pronesla a koukala na ni, jak sklápí hlavu. "Ani si neumíš představit jak."

"Já vím, Ophelie, já vím. Vzpomínáš na Hamleta?" přešla k ní a podívala se jí do očí. Ona přikývla, načež Elaine ihned odpověděla.

"Tak na něj zapomeň. Vy dva budete mít šťastný konec, slyšíš?"

"Ale já ho ani najít neumím, chápeš?" posadila se na postel a povzdechla si. "Bude to trvat měsíce."

"Nebude. Zamysli se, ano? Napadlo tě vůbec, že si Philip myslí, že jsi mrtvá?" posadila se vedle ní a dívka zvedla pohled. "Myslím si, že vím kam míříš. Pokračuj?"

"A jestli ztratil to co ho udržovalo při životě, pak nemá důvod..."

"Snažit se přežít. Ztratí pud sebezáchovy. Bude se vinit z mojí smrti." doplnila ji a zase se postavila. "Což znamená..." chtěla pokračovat, ale byla přerušena. "Což znamená, má milá, že ho zavřou na samotku, protože bude dělat rozruch."

"Jsi si jistá, Elaine? Protože je tu taky možnost, že upadne do letargie a prostě bude potichu sedět a čekat až bude po něm."

Žena se usmála. "A tady jde poznat, že ho ještě pořádně neznáš. Žila jsem s ním většinu svého života a jedno ti řeknu. Když se něco stane prvně tak možná, ale podruhé? Věř mi. Je na samotce"