Love /CZ/

Dvacátá druhá

Ophelia seděla na kozlíku vedle McDoyla a poslouchala, jak vyprávěl jakousi historku z mládí. Byla ráda, že mluví. Pochopil, že se James, tedy ona nechce moc vyjadřovat a mluvil hlavně on. Podle toho co už zjistila měl v Edinburghu rodinu, ženu, dvě dcery a syna. Nejspíš proto se jí ujal a nabídl jí, že ji sveze.

"A co ty, Jamesi? Máš nějakou milou?" zeptal se a ona se usmála. "Vlastně ano. Jmenuje se Elaine." vyhrkla první jméno co ji napadlo a v duchu se sama sobě smála. Takže James Conaughtey a Elaine. Jasně. Protože nic lepšího a absurdnějšího ji nemohlo napadnout.

"Ona je hodně rázná." vrhla se do popisování mrtvé ženy svého muže a přemýšlení o paradoxech nechala na později. Jednou už se do toho navezla, tak to dotáhne do konce. O Elaine toho věděla spoustu, upřímně tu ženu obdivovala.

"Je moc hezká a chytrá. Všechny věci, které říká mají smysl, nedělá scény a..."

"Ty ji máš rád. To je normální, dyť kolik ti je? Patnáct?" pomohl jí McDoyle a ona přikývla. "Přesně tak."

"A seš slušně vychovanej, to poznám podle toho jak mluvíš. Padne ti k nohám, neboj."

"Nechci aby mi padala k nohám, není ten typ. Akorát..." sklopila hlavu a muž vedle zakýval hlavou. "Chápu, chápu. Na, vezmi si otěže." S těmi slovy dal řemeny do rukou právě Ophelii a ta trošičku vyděšeně přijala. Nikdy předtím povoz neřídila a neměla nejmenší tušení, jak se to dělá.

"Díky." řekla, ale udělala to jen ze slušného vychování.

"Seš milej kluk. To ti máma dovolila takhle se toulat?"

"Moje matka je mrtvá." pronesla a bylo to tak smutné, že málem zapomněla na změnu hlasu. 

"Promiň, to sem nevěděl." začal hned McDoyle a Ophelia zakroutila hlavou. "Je to v pohodě." Až teď jí došlo, že Elaine byla vlastně podobně stará jako její matka. Nikdy nad tím v této souvislosti nepřemýšlela, ale co už. 

"Je to už dávno."

_____ 

Ophelia donesla poslední sud whiskey a utřela si čelo. "Tak tady to máte. Potřebujete ještě s něčím pomoct?" 

"Ne, ne, seš hodnej. Rád bych tě hodil dál, ale mám práci a rodinu, šak víš."

"Vím, vím. A moc vám děkuji!" křikla Ophelia a ustoupila od vozu, aby mohl McDoyle odjet. Ten vzal za otěže, zamával jí a zakřičel "Hodně štěstí!"

"Budu ho potřebovat." sklopila pohled dívka převlečená za chlapce a vydala se ulicí opačnou stranou. Irvine nebylo ani malé, ani velké město, které Ophelia neznala a potřebovala se jen z něj dostat. Musela dolů na jih. Nechtěla riskovat další kontakt s lidmi, to že jí to prošlo teď, neznamená, že bude mít štěstí znova. Prošla okolo několika hostinců a vlastně byla ráda, že jí McDoyle dal nějaké jídlo. Nechtěla tam chodit. Na její vkus tam byl až příliš velký rachot.

Když ale došla k okraji města a pokračovala dál, skoro litovala, že se nezastavila už ve středu. Začínalo se stmívat a jen na hlavní ulici potkala čtyři prostitutky, které se o ni, nebo spíše o něj, velmi zajímaly. 

Když vyšla ven a podívala se na rozcestník a pak se vydala směrem do Ayr. Byl tam přístav, mohla by sehnat nějakou loď, aby se vydala do Londýna po moři. Mohlo by to být rychlejší.

To ale nevěděla, že přibližně touto dobou se její manžel, nyní zbaven svého jména, práv a dokonce i oblečení, stal oficiálně pacientem Bethlemského institutu.