Love /CZ/

Druhá

Na slavnost se sjelo tolik lidí, že se v počtech ztrácel i onen komorník, Oliver, který to měl všechno na starosti. Tetičky, bratranci, známí i neznámí, všichni se během odpoledne sešli a ve čtyři hodiny už byla slavnoat v plném proudu. Lord Philip pronesl pár slov úvodem, jenom ve chvíli, kdy uprostřed jeho proslovu do sálu nenápadně vešla Ophelia se trošičku zarazil a mírně na ni kývl. Ona se usmála a když skončil, otočila se a balkonovými dveřmi vyrazil za ní. Dalo mu to hodně práce, protože ho na každém kroku zastavovali lidé gratulující mu a přející jen to nejlepší.

Cesta do zahrady mu zabrala dobrou čtvrt hodinu a když dorazil, seděla Ophelia na kamenné lavičce a koukala na oblaka. Foukalo a bylo zataženo.

"Takhle to tady ve Skotsku vypadá pořád?" zeptala se a ani neotočila hlavu, nejspíš věděla že je to on. "Ano, tedy, většinou." přitakal a sedl si vedle ní. "Akorát v zimě, v zimě tady i sněží."

"Ophelie?" zeptal se a přerušil tím asi minutu trvající ticho. "Můžete mi říkat 'Philie. Zní to lépe." usmála se a on přikývl. "Dobře tedy, 'Philie, můžu se na něco zeptat?"

"Jistě." přitakala a otočila hlavu k němu. "Proč pořád nosíte ty rukavice?"

Ta otázka ji podle všeho vyvedla z míry natolik, že si začala pravou rukou nervozně třít zápěstí. "Mám k tomu svoje důvody. Doufám, že to pochopíte. Moje osobní problémy, můj Lorde..."

"Philipe." zarazil ji a ona přikývla. "Tak tedy, Philipe, jednou Vám to řeknu. Ale prosím, prosím nenuťte mě ro říkat. Jste milý a laskavý, ale..."

Hlas se jí zlomil a ona jen koukala před sebe. Po chvíli potlačování slz ještě šeptem dodala: "Omlouvám se."

Muž na ni chvíli koukal a pak, po chvíli váhání položil plačící ženě ruku kolem ramen. "To je v pořádku, má drahá."

Ve skutečnosti ho to strašně moc zajímalo, ale tušil, že to z ní nedostane, ne tady a teď. A vlastně přišel i z jiného důvodu než tady z ní tahat rozumy.

Dívka se uklidnila a tiše se na něj otočila. "Děkuji."

"Není za co. Víte, jde o to, proč jsme tady dneska. A to vy víte." začal Philip a Ophelia přikývla. "Oba dva víme k čemu se tady sešel všechen ten lid. Nepřijde Vám to hloupé?"

Možná za to mohl tón nebo něco jiného, ale jeho společnice se usmála a přitakala. "Přijde. Vždyť to mají být zásnuby. Je to čistě osobní a soukromá věc. Ale ne, ono to nejde, musí se sejít půlka Británie, aby se na to podívala."

V tu chvíli Lord Philip z Lairg poprvé zahlédl kousek skutečné Ophelie, té živé a občas i sarkastické mladé dámy, schované pod vším tím žalem a smutkem. Dokonce i v očích se jí zažehly jiskřičky, jak se tak rozohňovala nad nedostatkem soukromí. A rovněž, v ten samý okamžik si uvědomil, že není jen hezká. Že je překrásná.

Chvíli na ni jen hleděl a pak mu došlo, že by měl pokračovat. Postavil se a ona taky, i když neměla tušení proč. Muž se usmál a uchopil ji za ruku. "Nemám rád tyhle teatrálnosti. Elaine jsem požádal o ruku támhle v altánku a nebylo třeba vůbec žádných svědků. Samozřejmě, bylo pak třeba oficiálního zasnoubení, ale i tak. Myslím, že vám to dlužím." S těmi slovy si mírně vyhrnul kalhoty a klekl si na jedno koleno.

"Ophelie Canterwrightová. Já vím, že nejspíš nejsem ten, kterého jste si představovala a taky už nejsem nejmladší, ale snad Vám to bude stačit. Vezmete si mě?"

Pořád ji držel za ruku a v její tváři se zračilo překvapení, ale taky něco, co ještě neměl možnost vidět. Štěstí.

"Ano." odpověděla posléze a ani jí to nepřišlo tak, že vlastně nemá na výběr. Chvilku tam ještě stála a snažila se zapamatovat si ten moment, když tu se ozval Lord Philip podruhé. "Mě je to strašně trapné a nerad kazím moment, ale jak jsem se zmínil, nejsem nemladší a klekání asi není úplně ta činnost, kterou by moje kolena chtěly zvládnout."

A Ophelia se rozesmála. Nebyl to jízlivý ani škodolibý smích, prostě dobrosrdečný hlasitý smích. Byl to první za hodně dlouhou dobu a když mu pomáhala vstát ze země, smáli se už oba.