Love /CZ/

Třicátá osmá

A/N: Je po prázdninách a teď budu psát méně, ale jedeme dál a láska má děj!

Ophelia v ruce pevně svírala misku a zhluboka dýchala. Upřímně doufala, že se jí dnes povede lépe než včera. Nadechla se a vzala za kliku. Místnost vypadala úplně stejně jako včera, jak jinak že? Akorát Philip, ten se nechoulil v rohu, seděl opřený o zeď a koukal do stropu. Cosi si mumlal a když za sebou zavřela dveře tak sebou trhl.

"Philipe?" pokusila se navázat kontakt a pozorovala, jak sebou kroutí ve svěrací kazajce. Když se podívala blíž, všimla si, že mu po spánku teče pramínek krve. Položila misku na zem a klekla si k němu. "Philipe, jsi zraněný. Já..."

"Nesahej na mě! Křikl a podíval se na ni. Zorničky se mu zúžily když mu došlo co, nebo spíš koho to právě vidí. Zamrkal a na prázdno otevřel pusu, což byly jediné věci, které teď mohl. Byla si jistá, že kdyby mohl, rozhodil by rukama.

"Ne. Další halucinace už ne. I když musím uznat, že tahle je příjemnější než ty předchozí." prohlásil a sklopil hlavu. "Omlouvám se, madam. Občas vídám věci které nejsou skutečné."

"Ale Philipe, já nejsem halucinace." pronesla a vytáhla z kapsy kapesník, aby mu setřela tu krev. "Co ti to udělali?" zašeptala a pozorovala jak cosi skoro neslyšně mumlá.

_______

Včerejší noc nepatřila k Philipovým nejlepším, ale nutno podotknout, že ani k těm nejhorším. Když se ho Ophelia zeptala co mu to udělali, nemohl jí odpovědět. Pravdou totiž zůstává, že si to vlastně udělal sám.

Místní "lékaři" zastávali názor, že šok vyřeší všechno. Právě proto ho první den polévali tou studenou vodou a právě proto když včera celé hodiny vydržel křičet různá obvinění a následně i jen jména svých dvou žen, přišli pro něj. Bylo to zvláštní, ale Philip měl tyto tresty svým způsobem rád. Ne že by si je užíval, ale měly jistou drobnou výhodu.

Mohl hýbat rukama.

Ano, většinou si s nimi jen bránil obličej, ale i tak to byla obrovská úleva.

Když ho vlekli chodbou a on uvažoval do kterých dveří že ho dneska zavedou, napadlo ho, že už si skoro nevzpomíná jaký byl jeho život před Bedlamem. Jako by tohle byla tvrdá realita a tamto jen krásný sen.

Stávalo se že nevnímal čas ani prostor, že míval halucinace a ten den byla doopravdy silná - vždyť ta sestra vypadala jako Ophelia, nebo mu to tak alespoň připadalo. Ve skutečnosti moc dobře věděl, že je jeho milovaná už po smrti a že on ji bude velmi rychle následovat.

"Sejdeme se v království nebeském!" zvolal a trhl hlavou. Někdy si byl vědom toho, že se chová jako blázen, občas to dělal i schválně, ale byly i chvíle, kdy se sám sebe bál. To jak vyváděl když přišla ta ošetřovatelka. Neměl by ji tak děsit. Pokud přijde i zítra, bude na ni laskavější.

Zřízenci ho svlékli ze svěrací kazajky, takže měl na sobě jen to něco vzdáleně připomínající noční košili, končilo to někde pod koleny a původně to bylo bílé. Nyní to mělo jakýsi zvláštní odstín šedi a on si nevzpomínal, že by to někdy měnili nebo prali.

Smrad, děsný smrad. Zvykl si na něj.

Zřízenci otevřeli dveře a hodili ho dovnitř. On zamáchal rukama a udržel balanc, ale jen tak tak. Tma nebyla absolutní, což bylo uklidňující, ve zdi bylo okénko. Nezavřeli ho tedy do Temné místnosti, protože to bylo stokrát děsivější než jakákoli svěrací kazajka.

Co ale bylo děsivější byl fakt, že podlaha pod jeho nohama se hýbala. Ano, nebyla to podlaha a když se Philip sklonil, aby se podíval co to je, ihned toho litoval.

Hadi.

Na druhou stranu, nemohli to být jedovatí hadi, protože na to aby ho nechali zabít hady byli moc sadističtí. Ale tohle, to tedy měla být ta léčba šokem o které mluvili.

"Klid, Philipe, klid." zašeptal a pokusil se zhluboka nadechnout. Své myšlenky směroval k Ophelii, k tomu jak krásně vypadala ten den kdy se prvně potkali, vzpomínal na odlesky v jejích vlasech ten den kdy se políbili a na její oči. 

Cosi mu lezlo po noze. Sehnul se a sundal to, ale panika se v něm rozlévala čím dál víc. Nic nepomáhalo až najednou se mu cosi přepnulo v hlavě. Všechno mu bylo jedno a rozběhl se k tomu okénku. Sebral všechny síly a pokusil se vytáhnout k mříži, což se mu chvíli i dařilo, dokud jeho unavené a zesláblé ruce nepovolily a on spadl na zem. Přímo na hlavu. A tak se schoulil v dřepu v rohu na špičkách a plakal, zatímco mu po spánku stékal pramínek krve.