Love /CZ/

Třicátá devátá

Ten den už Philip neřekl ani slovo. Ophelia se snažila, mluvila na něj, skoro i křičela, ale nic kloudného se nedozvěděla. Schválně si nechávala jeho celu až nakonec, aby mohla strávit v jeho přítomnosti co nejvíce času, ale k ničemu to nevedlo. Pomalu propadala zoufalství.

Ubohá Ophelia.

Ovšem pořád na tom byla lépe než Philip, který byl bezpochyby tím, jehož psychické zdraví bylo již velmi nalomeno. Popadal ho panický strach ze tmy a dokonce i ze světla, každičký zvuk za dveřmi jeho cely ho děsil k smrti a co bylo nejhorší, kladl si za vinu Opheliinu smrt.

To, že nepoznal že je to doopravdy ona bylo logické. Po několika málo dnech, které zde strávil a po prvním pořádném bytí, které si vysloužil za pokus o útěk z tehdy ještě společné cely se mu o ní začalo zdávat. Zpočátku se to omezilo na onu scénu kdy ji viděl naposledy a vždy, vždy viděl v jejích očích strach. Sžíralo ho to. Nenáviděl se za to, že dovolil, aby ji od něj odvedli. Měl tam zemřít, vždyť přece přísahal ji chránit.

Složil přísahu a nedodržel ji. Nejraději by se s ní vyměnil, protože doufal, že ona, na rozdíl od něj by se odsud dostala ihned. Byla chytrá a tak statečná. Její jméno zvonilo jako zvon v jeho hlavě, bolelo ho to a bál se. Bál se, že tu bude ještě dlouho.

Nenáviděl tohle místo. Nenáviděl všechny zaměstnance v Bedlamu a nenáviděl svého bratra. Nikdy neměli vřelé vztahy, ale tohle bylo moc. Vždyť on ji vlastně zabil. Zabil Ophelii.

Pak ale jeho mysl začala zapojovat představivost. Když ji začal vídat zuboženou v černých šatech, stojící na popravišti. Plakala. Tiše, po tváři jí stékala slza a ona šeptala jeho jméno. Vždy se s křikem vzbudil.

Ovšem úplně nejhorší byla poslední fáze. Ona tedy nebyla poslední, ale tou dobou si to myslel. Když usnul, viděl ji mrtvou. Visela za oprátku a její mrtvé oči na něj koukaly z její bledé tváře. Jakoby ho obviňovaly. Tou dobou už Philip odmítal spát a když už usnul, nepodařilo se mu to na dlouho. Nespal, nejedl a začínal vypadat jako napůl mrtvý. V tu chvíli byl doopravdy bláznem, dokonce napadl jednoho lékaře.

Skočil na něj a kousl ho do ruky. Nehty mu zaryl do krku a bezhlavě se rozběhl chodbou. Ovšem jeho vítězství mělo jepičí život a jediné čeho dosáhl byl úder do břicha od zřízence, který přiběhl když uslyšel křik. No a pak přímo putoval na samotku.

Sny ale byly ještě horší. Další fáze byla Ophelia na marách, ale měla na sobě svoje svatební šaty. Oči měla zavřené, ale její rty, její rty se hýbaly. Nebylo složité zaslechnout co její mrtvolný, jakoby zastřený hlas říká. "Je to tvoje vina."

Obviňovala, ano, ale vlastně to nebyla ona. Všechno se to dělo v jeho hlavě a on přicházel o rozum. Vina ho rozkládala zevnitř. Nenáviděl svět, protože mu vzal to jediné na čem ještě záleželo. Nenáviděl sebe, protože to dovolil.

A tak tu seděl, trpěl všechny ty léčby a plakal. Miloval Ophelii a ta byla mrtvá. Přicházel o rozum, stejně jako Hamlet. Z jeho pohledu to celé až moc připomínalo tu Shakespearovu tragédii, Hamlet jako by byl jejím osudem.

"Ubohá Ophelie, vzpomeň v svých modlitbách mých hříchů všech."

Takže nakonec bychom mohli říct, že důvod, proč na tom byl Philip tak jak byl, nebyl Bedlam. Ano, měl na tom svůj podíl, ale to podstatnější bylo něco jiného. Pocit viny z její smrti a fakt, že už ji nikdy neuvidí, neobejme, nepolíbí, to ho ničilo víc než cokoli jiného. Bylo to zlé a bolelo to a on díky tomu ztratil naději. Ztratil vůli žít.