Love /CZ/

Třicátá první

"Zabila jsem ho. Zabila jsem ho." šeptala, zatímco ji Deren s Thomasem ukládali do postele. Na lodi byla jen jedna postel a to kapitánova, což Jizvovi nijak nevadilo. Byl jí vděčný a chtěl, aby byla v pořádku, přestože tušil, že už nikdy nebude. On sám nikdy nikoho doslova nezabil, pár zranění na svědomí měl, ale tohle... Tohle bylo jiné. Ophelia se celá třepala a občas i vzlykala.

Od břehu odrazili v naprostém tichu. Mrtvého jako jediného nechali na lodi, aby ho pak mohli hodit do moře. Udělali by cokoliv, jenom aby ji ochránili. Tak nějak jim přirostla k srdci a to všechno okolo. Chtěli ji dostat do Londýna, chtěli i když pořádně nevěděli, co že to tam chce dělat. A Ophelia tam jen ležela a spala, neklidným spánkem. Zdálo se jí o Philipovi, o tom muži co ho zabila, o Jamesovi a dokonce i o Elaine.

To na tom bylo to zajímavé. Sny s Elaine se vždycky odehrávaly v kajutě ve které právě spala. Vždycky se jakoby probudila a začala si s Elaine povídat.

Žena tam stála a koukala na ni. Ze začátku mlčky. Pak se usmála a mrkla na ni.

"Jsi statečná. Jsem hrdá, že manželka mého muže je tak statečná jako ty." vždycky jejich rozhovor začínal takhle. A nebo to bylo jen jednou? Ophelia si to pořádně nepamatovala, nevěděla co je sen a co ne.

"Nemáš důvod být hrdá. Třeba už je pozdě. Třeba se mi nepodaří se tam dostat, třeba..." oponovala jí dívka a odhrnula si vlasy z čela. "Ale jdi. Děláš co můžeš. Podívej se na sebe, Oph. Udělala bys pro něj cokoli, vidím to. Miluješ ho."

"Miluji ho." zašeptala a po tváři jí stekla slza. " Řekni, Elaine, ty jsi duch? Nebo halucinace? Nebo..."

"Proč se na to oba ptáte? Je to snad tak podstatné?" ušklíbla se a přešla blíž k ní. "Není, má drahá, není. Jediné co se počítá je láska. A to ty víš. Zvládneš to. Ale musíš si pospíšit, jinak..."

"Jinak?" zaváhala Ophelia a postavila se. "Jinak umře. Mrzí mě to, ale on... Není na tom úplně nejlépe." Elaine vypadala celkem smutně, skoro na hranici pláče. "Musíš ho zachránit, slyšíš? Musíš."

"Já vím, já vím. Ale Elaine..." nedořekla, protože její společnice v tu chvíli zmizela. "Elaine!"

V tu chvíli do místnosti vtrhl Thomas. "Děje se něco?"

"Ne, tedy ano, tedy... Jak dlouho jsem byla mimo?"  odvedla řeč a snažila si v hlavě srovnat to co se právě dělo. "Den. Jsi si jistá, že jsi v pořádku?"

"Jsem. Tedy, nejsem a asi už nikdy nebudu, ale myslím si, že si zasloužíte... Vysvětlení."

"Vysvětlení?" zvedl obočí kapitán a ona přikývla.  "Všechno vám to řeknu. Myslím... Myslím že je to třeba."

_______

"Takže tvuj manžel je teďkomc v Bedlamu?" zeptal se po chvíli ticha Jack a podíval se na ni takovým lítostivým pohledem. "Přesně tak." přikývla a zabodla pohled do země. Všichni tam jen seděli a koukali. Po chvíli promluvil Nick. "To je úžasný. Naprosto úžasný. Tý holce je dvacet a má tolik odvahy kolik sem za celej svůj život neviděl."

Ophelia se usmála a podívala se na něj. "Díky."

"Heleď, nevím kdo ten tvůj Philip je ani jak vypadá, ale už teď nechci aby se mu něco stalo." navázal Deren a Thomas přitakal. "Musíš se dostat do Londýna co nejrychleji. Má žena má bratra co tam jezdí s povozem. Zajistím aby ses tam dostala. Je to férový chlap. Pochopí to."

"Vážně? To bys... Pro mě..." pak radši úplně zmlkla a objala ho kolem ramen. Následně objala všechny ostatní a usmála se. "Děkuji vám. Díky strašně moc."