Love /CZ/

Šestá

Přípravy na svatbu začaly záhy. Za chvíli už musela Ophelia řešit tolik věcí, že ani na smutek neměla čas. Seznamy hostů, které je třeba pozvat, zasedací pořádek, to všechno se řadilo mezi povinnosti nevěsty. Mělo to prý prověřit, jak dokáže daná slečna organizovat věci okolo sebe, tedy i domácnost.

Šaty jí došly týden před svatbou. Za normálních okolností by si je nechávala šít, ale ona už jedny měla. A to bylo poprvé za několik týdnů, co dívku dohnal její smutek. Jak jí krémová, prošívaná pelerína klouzala mezi prsty, napadlo ji, že je všechno špatně. Takhle si to přece neplánovala. Ne, že by jí Lord Philip vadil, ale ona vždycky toužila po někom jiném. Jenomže ten někdo jiný byl již několik měsíců v zemi a její nadcházející byl to nejmenší zlo.

Pak se pousmála, když si vzpomněla, jak ho včera nachytala na chodbě, když si povídal sám se sebou. On si tedy podle všeho povídal se svou mrtvou ženou, nebo to tak alespoň vypadalo. Má si brát blázna.

Pak jí ale pohled sklouzl k rukám, ve kterých držela šaty a napadlo ji, že ani ona není bez chyby.

_______

"A nevíte kam šla?" vyptával se Philip služebné a tak přikývla. "Samozřejmě, že vím. Do zahrady. Až tam dozadu, k altánku. Chodí tam, když si chce odpočinout." Ta odpověď mu stačila, poděkoval a vyrazil do zahrady. Skoro na ten kout zapomněl, měl pocit, že tam roky nebyl a skutečně - keře i stromy si rostly jak samy chtěly, šlahouny popínavých rostlin místy pokrývaly celý chodník a kam má jít věděl jen po paměti.

Došel až k altánku, kde na schodech v prosté kolové sukni se spodničkou klečela Ophelia. Vlasy jen tak sepnuté do drdolu, bílá blůzka mírně umazaná od hlíny a holýma rukama vytrhávala plevel z míst mezi kachličkami. Lord na ni pěknou chvíli jen mlčky zíral, než zvedla hlavu a všimla si ho. Usmála se, hřbetem ruky si odhrnula vlasy z tváře a postavila se.

"To je ten altánek?" zeptala se intuitivně si sevřela levé zápěstí. Philip přikývl, ale nespouštěl z ní oči. Vypadala tak jinak, tak krásně.

"Tato část zahrady se mi líbí nejvíce. Je taková... Taková... Tajemná." pousmála se, ale když k ní přistoupil, nervozně couvla dozadu. Philip si samozřejmě všiml, jak si tře zápěstí a uvědomil si, že nemá rukavice.

"'Philie? Budeme se brát. Za dva dny." začal a dívka udiveně zvedla obočí. "Já vím. Ale co..." Větu nedořekla, protože si všimla jeho pohledu, probodávajícího její ruce.

"Prosím. Myslím si, že bych měl vědět pravdu."

"Jenomže když ji budete vědět, je možné, že..." hlas se jí zlomil a po chvíli zírání do země k němu přistoupila a na chvíli mu pohlédla do očí. Zrcadlil se v nich strach a zoufalství, ale pak, pak natáhla levou ruku před sebe a otočila ji zápěstím navrch.

Philip na ni chvíli nechápavě koukal a až pak mu došlo. Po jejím zápěstí se kolmo na místy vystupující žíly táhla celkem široká, poměrně čerstvá a nejspíš i hluboká jizva. Takovou jizvu si nezpůsobíte omylem. Takovou jizvu vám nezpůsobí nikdo druhý. Aby totiž vznikla, musíte působit značnou silou delší dobu. Žiletkou. Nebo nožem.

Zvedl pohled od její ruky a zjistil, že má v očích slzy. Najednou už ji vnímal jinak.

Najednou měl potřebu ji chránit více než kdy předtím. Ta dívka se pokusila zabít. Ta dívka, tak křehká a smutná, tak mladá na to, čím vším si prošla. Musel jí pomoct. Musel. Nemohl ji nechat na holičkách.

Měl ji rád.

A tak ji objal a v návalu náhlého citu plačící dívku dokonce i políbil. Na čelo.