Love /CZ/

Devatenáctá

Ophelia se posadila a došlo jí, že do jeskyně dopadají sluneční paprsky ranního slunce. Vyšla ven, trošku si urovnala sukni a trošičku si upravila vlasy. Nemohla takhle do města, určitě by si jí někdo všiml. Takže bude muset Edinburgh obejít a k západní bráně dojít takto. 

Nejdřív se ale musela vůbec dostat nahoru. Kulhala dál a upřímně doufala, že Dan bude mít i boty ve kterých byl mohla jít, protože druhá možnost byla pouze pokračovat boso. Chůze po pláži nebyla ani pohodlná ani rychlá a tak děkovala Bohu, když konečně našla místo, kudy obyvatelé hlavního města Skotska chodili na pláž. Nechápala sice, proč by tam někdo chodil, ale i tak za to byla vděčná. Vyšla nahoru a opatrně se rozhlédla. Doopravdy bude méně nápadné když se zuje a půjde bez bot.

Sešla kousek zpátky, sundala si obě boty a položila je na jeden schod. Pak se sehnula, utrhla dva pruhy látky ze své spodničky a obmotala si je kolem chodidel. Nevěděla sice jak se to dělá, ale nějak to udělala. Občas chodila boso doma, takže tušila, které části nohou se nejvíce dotýkají země. Tedy myslela si to.

Vyšla nahoru a zapojila se do davu. Procházela kolem města a trvalo jí snad celou věčnost, než se jí podařilo dostat k západní bráně. To už bylo třičtvrtě na dvanáct, akorát na čas.

"Ophelie?" ozvalo se za ní a ona se otočila. V tu chvíli jí taky došlo, že by se měla odnaučit slyšet na to jméno. Mohlo by to pro ni být nebezpečné. Bude si muset vymyslet nové jméno.

"Ano?" odpověděla vysokému hnědovlasému muži, který před ní stál. "Vy jste Dan?" pokračovala a v skrytu duše doufala, že ano. Jinak je mrtvá.

"Ano, to jsem. " V jeho hlase bylo jasně slyšet to, že je Skot. Měl podobnou výslovnost jako Philip. Její Philip. Muž se usmál a přelétl ji pohledem. "Veronica mi řekla, že vám mám přinést oblečení. Jenomže, jde o to, že jste jediná,kdo utekl."

"A?" zamávala nechápavě rukama a rozhlédla se, protože měla strach, že by ji někdo mohl poznat. V tu chvíli už jí Dan do ruky vtiskl cestovní tašku a uzlík ve kterém bylo oblečení.

"Hledají Lady Ophelii z Lairg. A samotná žena cestující napříč Británií, to není dobré. Proto bude třeba, abyste se převlékla do toho oblečení a vydávala se za chlapce." vysvětloval šeptem a celou dobu jí koukal do očí.

"Za chlapce? Ale... Jsem dvacetiletá žena. To lidé poznají!" oponovala mu tiše, ale taky se jí to zdálo jako dobrý nápad.

"No, myslím si, že když se budete snažit, můžete být celkem věrohodný čtrnáctiletý chlapec." říkal to smrtelně vážně a byla to pravda. 

"Budu se muset ostříhat." pronesla jakoby mimoděk a bodlo ji u srdce.

"Máte tam peníze a všechno co bude třeba. Tak snad jen, zlomte vaz." kývl, a chystal se odejít. Ophelia ho ale zarazila a usmála se. "Děkuji Vám."

"Neděkujte mě, ale Veronice. To ona..." ona ho ale zarazila. "Postarejte se o ni." usmála se, otočila a odkráčela pryč.