Love /CZ/

Čtyřicátá první

Ophelia se usmívala a koukala na svého muže, jakoby byl z mramoru. Nevěřila, že to co se děje je reálné, protože to tak nepůsobilo.

"Ophelie... Jak... Jak ses..." začal Philip a s doslova otevřenou pusou se snažil vstřebat fakt, že jeho manželka není jen naživu, ale dokonce i tady. V Bedlamu. Přišla za ním, aby ho zachránila. Nevěděl, jestli má být nadšený, překvapený, nebo jen pološílený strachy, že ji někdo odhalí.

"Utekla..." zajíkla se a napadlo ji jak úžasné je vědět, že mu to může všechno říct. "Utekla jsem z vězení, ale nikdy bych to nezvládla sama. Pomohla mi Veronica, Phile. Není... Není to podstatné. Musíme se odsud dostat."

"Jak se ti to povedlo? Utéct?" zajímal se on a jeho vlastní osud mu byl více než ukradený. Byla tady. Byla živá.

"Vězni se vzbouřili. Philipe, nemáme čas, musíš mě poslouchat. Philipe!" křikla, když si všimla, že se místo na ni kouká kamsi za její rameno. "Jestli toho okamžitě nenecháš, tak tě tu nechám, protože jsi cvok." nasadila jiný tón a on jen zamrkal a podíval se na ni. Takováhle určitě nebyla, když ji viděl naposledy.

"Nekoukej tak. Miluji tě, ale jestli nebudeš dávat pozor, nepovede se to. A máme jenom jeden pokus."

"Co se to s tebou stalo?" zašeptal a ošil se. Nejraději by ji objal nebo něco takového, ale nešlo to.

"Co bys řekl?" ušklíbla se a pak si uvědomil co dělá. "Pro... Promiň." Zašeptala a nejradši by si vrazila. Ona na tom přeci byla lépe než on, ne?

Ale byla? Vzdala se všeho, cti, vlasů, bezpečí, dokonce i svých morálních zásad jen aby se sem dostala. Uvažovala naprosto jinak než předtím a svět pro ni už nebyl krásným ani šťastným místem, které se v něm snažila vidět. Když se občas podívala do zrcadla, neviděla už tu milou a radostnou, dokonce ani smutnou ale krásnou Ophelii.

Viděla pohublou, bledou trosku, třásly se jí ruce a ona měla pocit, že tenhle horor nikdy neskončí. Byla celou dobu pološílená strachy, že odsud Philipa nedostane a teď, teď to na ni dolehlo v celé své váze. A úplně na konce, byla vrah. To ji pronásledovalo každý den. Vždycky jen přemýšlela, jestli půjde do nebe, nebo skončí v pekle s ostatními vrahy a podvodníky.

"Philipe, lásko, dneska s tebou nic neudělám. Přijdu zítra. Zítra tě odsud odvedu, slibuju." vzala jeho tvář do dlaní a usmála se. 

"Nechoď pryč." poprosil a ona zakroutila hlavou. "Nemůžu. Bylo by to nápadné. Ty musíš jenom nedělat povyk a zůstat tady, rozumíš? Dneska v noci tu musíš zůstat. Musíš, rozumíš?"

"Já... Já... Určitě. To asi zvládnu." zašeptal a tiše se přesunul víc do rohu. "Zvládl jsem to do teď..."

"Jsi neskutečně silný." usmála se a vstala. "Už jsem si myslela, že tě nikdy neuvidím." po tváři jí stekla slza a hned se k ní přidala další.

"Já jsem si myslel, že tě neuvidím." odpověděl jí, ale když se otočila, ozval se znova. "Prosím. Potřebuji... Důkaz nebo něco takového. Že jsi skutečná. Že se mi jenom nezdáš."

"Philipe..." sklonila se k němu a položila mu ruku na tvář.

"Ophelie?" odpověděl jí a užíval si ten laskavý dotek. Už v něj ani nedoufal.

"Utečeme spolu. Utečeme daleko odsud a zničíme tohle místo. Nenechám tu kámen na kameni, tím si buď jist."

"Nenechám tu kámen na kameni? To nezní jako ty. Zní to tak... Rozhodně." zarazil se a ona vstala.

"Taky jsem rozhodnutá. Měla jsem na to dost času. Miluju tě." řekla, zamávala mu a zavřela za sebou dveře.