Love /CZ/

Čtyřicátá druhá

A/N: Myslím si, že už jste to asi všichni postřehli, ale blížíme se ke konci. Zatím to není akutní, ale i tak. Ale nebojte se, na dalším projektu už se pracuje.

Opheliin plán nebyl jednoduchý, ale dával smysl. Přemýšlela nad tím celou cestu a dokonce i pár prvních dní a nakonec to do sebe všechno zapadlo jako hodinový stroj. Byla šťastná, že jí to vychází, protože smůly už měla po krk. Doufala taky, že už se nic nepokazí, protože jestli existuje něco jako Bůh nebo osud, tak si na ní už snad vyhrál dostatečně.

Za budovou byl hřbitov. On to tedy nebyl hřbitov v pravém slova smyslu. Těla sice byla v zemi, ale sem tam na povrch vylézaly kosti. A právě ty Ophelia potřebovala. Dospěla totiž k názoru, že utéct z Bedlamu se dá jenom jedním způsobem. Musí si o vás myslet, že jste mrtví.

A tak našla dvě lebky, jednu větší a jednu menší. Potřebovala "zabít" sebe i Philipa, aby to nevypadalo okatě. Když si budou myslet, že při požáru uhořela ošetřovatelka když se snažila zachránit pacienta, mohlo by to snad projít.

Ano, při požáru. Když Philipovi slíbila, že tu nenechá kámen na kameni, nemyslela to obrazně. Všechno měla vymyšlené, včetně toho, jak dostane ven ostatní vězně ze samotky. Pokud tedy budou chtít. To ale nebyl primární úkol.

Další věc, kterou musíte zajistit, když chcete utéct z institutu jako je tento, je oblečení. V Philipově případě stačily jenom kalhoty, ale i košile by se hodila. Nebudil by pak takovou pozornost. Ještě že součástí zázemí pro personál byla i prádelna. Vplížit se dovnitř, ukrást jedny hnědé kalhoty jeho velikosti a nějakou košili. Jednoduché. Pro jistotu ještě vzala jeden bílý plášť a už to bylo.

Byla připravená jako nikdy v životě. Vše co potřebovala už měla a to včetně křesadla, láhve s alkoholem a klíčem od zadního vchodu. Připadala si neskutečně chytře a odvážně. Tohle bylo něco, co v ní probouzelo jinou Ophelii. Ophelii amazonku, jako v těch řeckých mýtech. Bojovala za to čemu věřila.

Vzala si hrnec s jídlem nahoru. Všechno už bylo nachystané na místě a díky bohu, nikdo na samotku nechodil když nemusel.

Ovšem, byl tu druhý, mnohem a mnohem závažnější problém. I když utečou, pořád budou v Londýně. Ve městě, které prakticky neznají. S omezenými financemi, protože Ophelia sama cosi vydělala, ale netušila, jaká je hodnota její práce, tady, ve městě. Neuměla hospodařit s takovýmito prostředky. A taky, nevěděla jak na tom Philip bude. Ano, mluvil s ní. Ale co když bude unavený? Nemocný? Co když to tam venku nevydrží a umře? Nemůžou zůstat na ulici.

Ovšem, když se nad tím zapřemýšlela, napadlo ji, že určitě budou nějaké hotely pochybné pověsti, kde by si mohli pronajmout pokoj. Dočasně. A pak? Bůh ví co bude. Podstatné bylo to, co se dělo teď.

"Zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozvrácené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou." zašeptala si slova, jenž ukradla z úst Hamletovi a napadlo ji, že se přeci jen postavila osudu, který jí byl dán jejím jménem. Žije a bouří se. I kdyby to měl být poslední výkřik do tmy než umře, alespoň to zkusí.

Dostane Philipa z Bedlamu.