Love /CZ/

Čtyřicátá sedmá

"Tak to bylo těsné, Philipe. Už nebudeme a nemůžeme riskovat, protože to nezvládneme, ani jeden." prohlásila Ophelia a sundala si čepec. Cesta do banky proběhla skoro bez problémů, až na drobné kličkování Londýnem, zčásti kvůli tomu, že se tam nevyznali a zčásti také kvůli policistům v ulicích. Což bylo řekněme paradoxní, protože právě mířili do jámy lvové.

Díky Bohu nebyly peníze na jméno, ale na číslo, které si Philip pořád pamatoval. Ona mu sehnala nějaké slušnější oblečení, nedalo jí to moc práce a pak vyrazili. Bylo to třetí den po jejich velkém útěku z Bedlamu a Philův stav se den ode dne lepšil. Pořád to nebylo nijak závratné, ale dost na to, aby to zvládl.

"Pro tebe bych riskoval cokoli." usmál se a ona zakroutila hlavou. "To je moje práce. Tvoje práce je teď odpočívat, ano?"

"Já vím. Ale ty... Ty mě fascinuješ, má drahá. A poháníš mě dál. Bez tebe bych byl mrtvý."

"Já bez tebe taky." usmála se, natáhla se k němu a políbila ho.

_________

Cesta z Londýna byla něčím, co není úplně jednoduché popsat. Vlak byl tím nejmenším problémem, protože to co bylo podstatné, byl fakt, aby na sebe zbytečně nepřitahovali pozornost. Přeci jen, pár jako jsou oni dva není ve vlacích k vidění tak často. Druhá věc byla Philipův přízvuk, ze kterého doslova křičelo, dívejte se, já jsem ze Skotska. A tak mluvila Ophelia. Vždycky když bylo třeba něco zařídit, zahrál on záchvat kašle a ona to vyřešila za něj.

Na veřejnosti spolu moc nemluvili. Celé to působilo tak neskutečně, protože tvářit se, jakoże nic je nejtěžší věc, kterou si můžete představit.

Pokud tedy nepočítáte pochod přes Anglii a útěk z Bedlamu.

Cíl by jasný a prostý. Do Blackpoolu, pak lodí do Irska a pak? Bůh ví. Jediné v co věřila byli její přátelé námořníci a kapitán, který jí vděčil za život. Vlastně utíkali. Byla tu šílená možnost, že je někdo uvidí, někdo si všimne, že se chovají divně, nebo že má Oph krátké vlasy a mohlo by to vyvolat takový řetězec událostí, který by je mohl opět rozdělit. A to doopravdy nechtěli.

Ve vlaku bylo horko, dusno a hluk. Ophelia neměla daleko k tomu, aby omdlela a ne jednou. S hlavou opřenou o rameno svého manžela seděla v kupé pro dvanáct, pokoušela se pravidelně dýchat a pevně svírala jeho ruku.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Philip a pokusil se o úsměv. Moc mu to ještě nešlo, ale kvůli ní se snažil.

"Nejsem. Asi už nikdy nebudu. Ale co už." odpověděla a políbila ho na tvář.

"Za chvíli už tam budeme, uvidíš. A pak už to bude za námi. Pokud tedy netrpíš mořskou nemocí."

"Já? Nikdy. Umím i napnout plachtu drahý. A házet nožem. A..." zarazila se a opět ji zabolelo u srdce. Pořád se nedostala přes to, že někomu vzala život.

"Ššššš..." políbil ji na čelo Philip pohladil ji po tváři. "Neboj. Zvládneme to."

"Zvládneme. Zvládli jsme toho už spoustu." pak se trošku narovnala a podívala se na něj. "Akorát si myslím, že bych neměla před Vánoci zpívat Půjdem spolu do Betléma, viď?" S těmi slovy se začala smát a on zakroutil hlavou.

"Co tě nenapadne, Oph. Co tě nenapadne."