Love /CZ/

Dvacátá čtvrtá

Ophelia dorazila do Ayr druhého dne za úsvitu. Celou noc s krátkými přestávkami šla, protože nechtěla zůstávat na jednom místě příliš dlouho. Musela se co nejrychleji dostat do přístavu a sehnat si práci na lodi. To by jo zajistilo cestu do Londýna tak rychle, jak jen bylo třeba. Plná naděje a plánů, jak bude už za několik málo dní minimálně v Blackpoolu a vlakem pojede do hlavního města. Měla to všechno pečlivě naplánované a nevěděla, co by jí mohlo překazit plány.

Jenomže osud měl očividně jiné plány a protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, rozhodlo se, že tentokrát  poctí svlu návštěvou právě naši hrdinku.

"Depak, mladej. Takovejch jako si ty tady nenjí potřeba. Potřebujem někoho od rány, chápeš?" zabafal kapitán a foukl kouř dívce do obličeje. Ta se zakašlala, přikývla a odešla. Nebavilo ji to. Tohle byla už čtvrtá loď, která ji odmítla a víc jich tu momentálně nebylo. V žaludku jí kručelo, že to museli slyšet až ve Francii a ona neměla ani zlámanou grešli. Rozhlédla se a s rukama v kapsách se vydala zpět k centru města.

Ophelia měla vždycky vysoké morální zábrany. Jakýkoliv podvod, krádež či mord se jí vždycky příčily, ale teď, zahnaná do kouta, zlomená a zoufalá, se k jednomu z toho chystala. Měla hlad a neměla prostředky, což ji vedlo k tomu, že si prostě nějaké jídlo obstará.

Na náměstí byl trh. Dívka se chvíli motala kolem než si vyhlídla stánek jedné postarší pekařky a postávala v dostatečné vzdálenosti. Pak vyrazila vpřed, nenápadně přistoupila a když se prodavačka nekoukala, strčila si jeden bochník chleba do tašky. Nebyl příliš velký, aby to nebylo nápadné, ani malý, aby neměla hlad. Následně se jakoby nic přesunula mimo náměstí a v jedné z uliček z chleba, který i nadále zůstával v torbě, ulomila kus a dala se do jídla. Měla přitom neskutečné výčitky svědomí a přísahala na všechno co jí bylo svaté, že to udělala jen z krajní nouze.

Pak se posadila na zídku a koukala na zeď před sebou. Její situace byla zoufalá. Neměla kde spát, neměla co jíst, pokud tedy nechtěla znova krást a její cesta do Londýna byla takřka neproveditelná. Na mysli jí vyvstaly všechny ty věci, které slyšela o Bedlamu. Celou svou cestu se na to nutila nemyslet a najednou tu seděla a přemýšlela, co se asi právě jejímu muži děje. Bijí ho? Týrají? Nebo snad hladoví? A nejnebezpečnější ze všech otázek, ta, která se plýžila tiše a nebezpečně, tak jako had v Edenu.

Je Philip, muž, který do jejího života vnesl světlo, je vůbec ještě naživu?

Protože představa, že by se dostala přes všechny útrapy až do Londýna, aby zjistila, že je mrtvý ji děsila víc než cokoli. Protože kdyby tomu tak vážně bylo, byla si stoprocentně jistá, co by pak dělala. Poněvadž, kestli její cesta neměla mít cíl, existovala jdn jedna možnost, jak ji ukončit.

A tentokrát by se jí to povedlo.