Love /CZ/

Třicátá šestá

To co se v tu chvíli dělo v Opheliině hlavě bylo naprosto nepopsatelné. Bylo to jako výbuch sudu se střelným prachem a všechny sonety Williama Shakespeara zároveň. Celou tu dobu čekala na tenhle moment a teď tu byl. Čistý a jasný, tak jak si ho představovala.

"Philipe?" zašeptala a zavřela za sebou dveře. Muž si jí ale nevšímal a dál si mumlal. Položila misku a dřepla si k němu a pokusila se na něj mluvit. "Philipe, to jsem já..."

Nic.

Položila mu ruku na rameno, což sice vyvolalo reakci, ale naprosto odlišnou, než Oph očekávala. Muž sebou prudce trhl a otočil se a kdyby ho tak dobře neznala, nejspíš by ho nepoznala. Za tu dobu co tu byl mu stihl narůst plnovous, ale ne takový ten pěstěný, který vídala u lidí z vyšší společnosti, tohle bylo něco jiného. Jeho tvář také nevypadala tak jak si ji pamatovala, vypadala tak zuboženě jako vlastně Philip celý. To co ale bylo nejděsivější byly jeho oči. Znala je jen jako laskavé a láskyplné, ale teď v nich viděla něco jiného. Bolest? Stach? Vinu?

Vypadalo to, že se chtěl ohnat, ale v té svěrací kazajce to jaksi nešlo. Tak se jen zuřivě podíval a rozkřičel se. To Ophelia nikdy neslyšela a tak se lekla, že spadla na zadek a po loktech se přesunula co nejdál od něj.

"Nesahej na mě, říkám! Shoř v pekle! A nebo, já zapomněl, my už jsme v pekle! Si tady se mnou, ale já, já mám svědomí čisté!  Zrůdo!" a pak se začal smát. Ale ne tak obvykle, znělo to skoro... Šíleně.

"Vidíš? Vidíš co se děje? Než jste to udělali nebylo nic co by mě rozrušilo. A teď? Bůh ochraňuj královnu!" křikl a hrdě zvedl hlavu, snad jakoby doopravdy zdravil Její Výsost.

"Philipe, kdybys mohl a podíval se na mě." promluvila, ale on jakoby ji neslyšel.

"Měl jsem ženu. Měl jsem ženu a teď je mrtvá." První tři slova křičel, ale pak už spíš jen šeptal. Skrčil se zpátky do rohu a bylo slyšet jak tlumeně vzlyká.

Ophelia nevěděla jestli má být spíš zděšená nebo vyděšená. Ano, byl to Philip, ale jestli někdy byl blízko šílenství, bylo to právě teď a tady. A ona nevěděla co dělat. Poprvé za svou neuvěřitelnou cestu se dostala do kouta. Nevěděla co má dělat.

"Philipe, měl bys něco sníst." ozvala se po chvíli, postavila se a vzala do ruky misku i s lžící.

"Nechci jíst." odsekl a ani se na ni neotočil. "Musíš jíst!" křikla a silou ho otočila čelem k sobě. Došly jí nervy, byla v úzkých a potřebovala, aby se na ni pořádně podíval. A to se doopravdy stalo. Otevřel pusu, snad aby něco řekl, ale ona mu tam strčila lžičku s kaší. On polkl, ale pak se stáhl zpátky. S vytřeštěnýma očima na ni koukal a pak začal slzet.

"Ne! Ne a ne! Znova ne!" křikl, otočil se od ní a regulérně začal plakat. "Já už nechci! Nechci další halucinace!"

"Philipe ale já nejsem..." zarazila se dívka, když si všimla Elaine stojí v rohu místnosti a kroutí hlavou. "Odejdi." naznačila rty. Ophelia chtěla protestovat, ale nakonec, nakonec se jen otočila, věnovala poslední pohled tomu muži co býval jejím mužem a vyšla ven.