Love /CZ/

Dvacátá devátá

"Ty se asi nejmenuješ James, že?" zvedl obočí Thomas a hlavou mu vrtalo, jak je možné že si toho nevšiml. "Ne, nejmenuji. Nemáte něco, co bych mohla použít místo sukně? Nemůžu tam jít v kalhotách." 

Ticho. Nikdo v místnosti neuměl pobrat to, co se právě stalo. Jejich nový známý byl známá.

"Ne? Tak ne. Půjdu tam takhle." Rozhodila rukama a pak zakroutila hlavou. "Vnímejte mě, ano? Odlákám jeho pozornost a vy proklouznete na loď. Tam na mě počkáte, ano? Mám vaše slovo."

"Ano, to máš." odpověděl jí kapitán a přešel ke dveřím. "Jen tak mimochodem, slečno, mohl bych vědět jak se jmenujete?"

Dívka se zasmála. "Kapitáne, jsem pořád ten samý člověk, nemusíte se chovat jinak. Jmenuji se Ophelia a stejně jako vy mám důvod, proč porušuji pravidla." usmála se na něj a otevřela dveře.

Venku byla jasná chladná noc. Na chvilinku zaváhala a obrátila pohled k obloze. "Philipe. Chci aby si věděl, že jediný muž kterého miluji jsi ty. Tohle je nutnost."

"Hej, mladíku." křikla a ráznými kroky se vydala k němu trochu se třásla, nejspíš na tom měla svůj podíl i zima, ale ano, byla nervozní. Přišla až k němu a stoupla si tak, aby ho to co nejvíce rozptýlilo a aby mu tak zabránila ve výhledu na dveře skladu. "Ty seš tu pracovně?" řekla a v hloubi duše se styděla za tu mluvu, ale musela působit autenticky.

"Já.. Já.. Ano." řekl a zakašlal se. Ophelia tušila, že tou dobou už vychází její společníci ze dveří a rychle se přesouvají za roh. "A až dopracuješ, nechtěl by sis zašpásovat?"

"Ehm... Já..."

"Tak víš ty co?" pohladila ho po tváři a v duchu už zvracela "Já se tu tedy ještě možná stavím. Počkej tu, ano?"

S těmi slovy se otočila a vyrazila vpřed. Srdce jí tlouklo a když za rohem doslova narazila do Derena, tak to vypadalo, že se rozpláče.

"Vidíte co jsem pro vás udělala?" zasmála se a chtěla se usmívat, než si všimla vážných obličejů lidí okolo. "Nechte toho. Mám z toho strach."

"Existuje jedno pravidlo o ženách na palubě." řekl pak Nick a Ophelia rozhodila rukama. "No a co?"

"Jsi žena." pronesl Jack a sklopil pohled. "Ženy na palubu nepatří. Kazí to morálku posádky." dodal Deren a všichni na ni jen zírali. Dívka se ohlédla a popotáhla je ještě kousek dál tak aby nebyli slyšet. 

"Dali jste mi své slovo. A já se musím dostat do Blackpoolu. Jestli mě tu necháte podepíšete tím rovnou dva rozsudky smrti." V očích se jí při těch slovech objevily slzy a nebylo to schválně. Celou tu dobu je potlačovala a teď se vyhrnuly ven. "Nechápete to? Nedělám to jen tak, musím se dostat do Londýna. Musím zachránit svého muže, musím..." zlomil se jí hlas a ona se musela zhluboka nadechnout, aby pokračovala. "Prosím."

"Já jsem ti dal své slovo." začal Thomas a položil jí ruku na rameno. "A já své slovo vždy splním. A jestli doopravdy tak záleží na tom, aby ses dostala co nejdříve dostala do Londýna, rádi ti pomůžeme."

Všichni přítomní na souhlas kývli a Ophelia zvedla pohled. "Díky."