Love /CZ/

Třicátá druhá

Thomasova manželka byla doopravdy moc milá paní a jejich dcerka ta nejrozkošnější mladá dívčina pod sluncem. Byly jí tři roky, Jmenovala se Johanna a měla krásné černé kudrnaté vlásky.

"Myslím si, že si nikdo ničeho nevšimne." usmála se Betty, což byla právě Thomasova žena a pořádně uvázala Ophelii čepec kolem hlavy. "A dokonce ti to sluší."

"Díky. Jste moc laskavá, doopravdy, nevím co bych jinak dělala."

"To nestojí za řeč. Manžel mi vysvětlil o co jde a bratr vyjede zítra za úsvitu. Doufám, tedy doufáme, že se ti to povede. Mám ti vzkázat, že víš, kde nás máš hledat. Kdyby si potřebovala pomoct."

"Díky." zašeptala, ale myslí už byla někde jinde. 

_______

Na světě je díra, jako obrovský hrob a ten je obydlený vší tou lůzou světa. Morálka té chátry nestojí ani za plivnutí a smrad se šíří ulicemi. Na vrcholu toho je privilegovaná hrstka,která se vysmívá těm červům dole, ignorujíc ten hnis tam dole.

O tom místě jste jistě už slyšeli, akorát jste ho takhle neviděli. Té díře se říká Londýn. Ophelia už tam několikrát byla, ale nikdy ho neviděla takhle. Vždycky jen vystoupila z kočáru a vešla do nějakého domu, ale tohle, tohle bylo jiné.

Žebráci a žebračky. Děti potulující se volně po ulicích a těch prostitutek. Bylo jich tolik, že už se jim Ophelia nezvládala vyhýbat. Bála se na ně jenom podívat. V takových chvílích si uvědomila, že přes všechno co se jí dělo, měla štěstí. 

Musela se dostat do jižního Londýna. Musela se dostat do Bedlamu. Už tak ztratila spoustu času, Philip tam byl sám už měsíc a půl. Měsíc a půl naprostého utrpení.

Bloudila městem, vyhýbala se výkalům na zemi a hlavně Temži. I tak ji nakonec musela přejít, ale zalykala se přitom a doufala, že už bude po všem.  Vyhýbala se velkým davům a všeobecně se vyhýbala lidem. Tak nějak už se nechtěla nechat okrást.

A tak prošla skrz Londýn, zhnusená a vyděšená. Unavená taky, ale to už je druhá věc. Musela si zase zvyknout na boty na mírném podpatku, na sukně a všechno to kolem. Hlavou jí rezonovalo pouze to, že se musí dostat za Philipem, musí mu pomoct a zachránit ho. Jestli někdy věřila na pohádky, teď už se z toho naprosto vyléčila. Šla dál a dál, budov ubývalo a ona už sice nebloudila v Londýně, ale ve své mysli ano. Zabila člověka. Má vůbec právo na šťastný konec?

Ale přece jen, zabila ho v sebeobraně. Tedy, v obraně přítele, ale co už. Jestli existuje nebe, dostane se tam?

A pak se zarazila, Nebe je možná výmysl a faleš, ale peklo, peklo bylo přímo před ní. Už ho viděla. Obrovská budova ze světlého kamene s kupolí. Kolem ní v dostatečné vzdálenosti stála zeď přerušená jen velkou kovanou bránou. Po všech těch útrapách a potížích co se jí udály konečně dospěla ke svému cíli. Rozběhla se a doběhla až k bráně, pevně ji sevřela a opřela hlavu. Byla tak blízko a přitom tak daleko.

To by měla. Před ní se v celé své kráse tyčila Bethlemská královská nemocnice. Ale až teď jí došlo, že dostat se k ní bylo možná jednodušší než její následující úkol.

Dostat se dovnitř.