Love /CZ/

Osmnáctá

Ledová voda Ophelii na moment úplně paralyzovala. V tu chvíli také ucítila jak všechno její oblečení včetně těžkých spodniček nasáklo vodou a táhlo ji ke dnu. Dívka se probrala, udělala rukama tempo a vodorovně s hladinou plavala podél břehu. Neodvažovala se vynořit nad hladinu, takhle to pro ni bylo lepší. Když si budou myslet, že je mrtvá, získá tak víc času. Plavala a jediné, na co myslela bylo, že jí za chvíli dojde vzduch. Nakonec přece jen vyplavala a zhluboka se nadechla. Hluk vln ji ohlušil a ona ze všech sil plavala dál. Sukně neskutečně ztěžkla a i za obvyklých podmínek nebyla zrovna nejlepší plavkyní. Vlastně to byl nouzový plán a momentálně to vypadalo, že doopravdy dopadne jako Ophelia v Hamletovi. Utonutí. Jak poetické.

Potopila se a ze všech sil směřovala ke břehu. Skály tam nebyly zas tak prudké a byla tam dokonce i štěrková pláž. Mohla by po ní dojít k městu. Kdyby tedy věděla, kterým směrem že to Edinburgh je. Vyvlekla se na pláž a svalila se na ni, zoufale vydýchávala to, co se jí právě povedlo.

Vlasy měla přilepené na tváři, ale nijak jí to nevadilo. Byla ráda že je naživu. A volná. Na rozdíl od Philipa.

Posadila se a rozhlédla. Nemohla tam takhle zůstat, našli by ji. S jednou botou rozbitou a druhou již nalomenou se postavila a pokusila se zjistit, kterým směrem že je to město. Nebylo to tak složité zjistit, protože světla přístavu byly vidět až k ní. Vydala se tedy podél břehu, jediným společníkem jí bylo šumění moře a křupání štěrku. Napadlo ji, že tak to teď bude asi delší dobu, protože než se dostane do Londýna.

Do Londýna. Taková dálka. A bude muset jít pěšky. Protože bude uprchlík na útěku. Nemůže jezdit vlaky ani povozy, protože na ni bude vypsaná odměna.

Ještě před třemi týdny by ji něco takového ani nenapadlo. Že půjde pěšky 500 mil z Edinburghu do Londýna. Ono to sice je 400 mil ale upřímně pochybovala, že půjde přímo. Bude muset projít křížem krážem celou Británii.

Ale ona ujde těch pětset mil a ušla by dalších pětset jen aby mohla nakonec padnout k jeho nohám. I kdyby to mělo být to poslední, co ve svém životě udělá.

No, byla by z toho byla dobrá píseň. Ale co už. V těch botách to bylo děsné, ale bez nich by to bylo horší. Šla a šla a pak ji napadlo, že je děsně unavená. Ještě kousek ušla a pak našla jeskyni. Vešla do ní a doufala, že nepřijde příliv. Pak si lehla, hlavu si položila na ruce a v tu ránu usnula.

_______

"Philipe!" křikla a popoběhla k záhonu s růžemi. "Počkej na mě, Oph. Už nejsem nejmladší, však to víš. Stejně budeš za chvíli vdova." odpověděl jí a ona si založila ruce v bok.

"Ať tě to ani nenapadne. Zakazuji ti to. Prostě ti nedovolím umřít."

"Nápodobně." zasmál se a udělal jeden ze svých rádoby vážných pohledů. "Doufám, že tě to už přešlo."

"Přešlo." přikývla. V tu chvíli tam ale vtrhli dva muži v bílých pláštích a táhli ho pryč. Ona chtěla křičet a prát se, ale jakoby byla zkamenělá.

A pak se s křikem probudila.