Love /CZ/

Čtrnáctá

Když se Ophelia probudila, na chvíli, ještě předtím, než otevřela oči, si myslela, že se jí to všechno jen zdálo. Pak si ale uvědomila houpání povozu a občasné drcnutí způsobené povozem, čímž ztratila všechnu naději v zázračné probuzení. Ihned poté co se rozkoukala ji přepadl náhlý záchvat kašle, způsobený senem, kterým byla její pohyblivá cela vystlána. Když se trošičku uklidnila a pokusila se pohnout nohama, zjistila, že je má spoutané okovy k sobě. Srdce jí začalo bít jako o závod, když si uvědomila co to všechno znamená.

Vezou ji do vězení, buď do Inverness, nebo do Edinburghu. Tam ji čeká soud, při kterém se bezpochyby prokáže její pokus o sebevraždu a odtamtud už vede jen jedna cesta. Na popraviště.

Jenomže o to se momentálně vůbec nezajímala. Možná se jen zoufale snažila nemyslet na to, že do týdne bude mrtvá, ale větší starost jí dělal Philipův osud.

Protože jestli ho prohlásili za blázna a nesvéprávného, to kam ho odvezou bylo čistě v režii rodiny. A to v tomto případě mohlo být kamkoli, poněvadž šlechtická rodina si to mohla dovolit. Uklidit ho někam daleko. Někam kde ho nikdo nezná.

Psychiatrická léčebna. Blázinec. Nemocnice. Je jedno, kam ho převezou, protože všude je to stejné. Všude ho zničí.

Viktoriánské sanatoria totiž nebyly tím, jak známe léčebny dnes. Nebyla to ani přátelská ani uklidňující místa. A právě proto se Ophelia rozplakala. Ona totiž jen umře, zatímco Philip bude muset žít v pekle na zemi tak dlouho, jak jen to bude jeho rodina platit. Což znamenalo do konce jeho dní.

Dívka si hřbetem dlaně utřela slzu a vyškrábala se na nohy. Dalo jí to dost práce, protože cesta byla očividně kamenitá a několikrát přitom spadla. Držíce se prken na stranách přešla až k zadním dveřím, ve kterých bylo malé okénko ve kterém byla mříž. Tamtudy foukal dovnitř studený vítr a i kapičky vody z toho, jak venku pršelo.

Vyjížděli z nějakého města, dala by ruku do ohně za to, že to bylo Inverness. Jak dlouho mohla být mimo? Matně si vzpomínala, že ji uspali, protože kopala, škrábala a kousala. Na sobě měla pořád své bleděmodré šaty i když nyní ve značně zbědovaném stavu, vlasy pořád zoufale držely v jakémsi zbytku jejího původního účesu a na rukách měla modráky od toho jak se bránila.

Ano, bylo to Inverness. Teď viděla ceduli. Takže ji vezli do Edinburghu. Na první pohled to nedávalo smysl, ale ona byla šlechtična. Kam jinam by ji měli vézt než do hlavního města Skotska?

__________

Zato Philip byl při vědomí celou dobu, co ho vedli dolů. Ani se moc nevzpouzel, věděl, že to nebude mít žádnou cenu. Jen tiše mumlal jméno své ženy. Ophelia.

Tohle se nemělo stát, nemělo. Přísahal, že ji bude chránit a zklamal. A oni ji teď popraví. Popraví ji za to, že byla lidská.

Ani nepostřehl, že vyšli z budovy, až ho hodili do vozu a zabouchli za ním dveře, až v tu chvíli se probral, vyskočil na nohy, tedy jak jen to bylo možné a začal bouchat pěstmi do dveří.

"Pusťte mě ven! Pusťte mě! Já nejsem blázen!"

Povoz se dal do pohybu a muž se sesunul zády ke zdi.

"Ubohá Ophelie, vzpomeň v svých modlitbách mých hříchů všech." *

_____

* Hamlet, W. Shakespeare